KAPITOLA 2 | Guty? Guty.

938 67 0
                                    

Nick si zlostně založil ruce na prsou a potlačil nutkání si projet rukou vlasy a frustrovaně něco (nebo někoho) tvrdě praštit.

Celý Plac byl od rána vzhůru nohama a on pomalu ztrácel kontrolu nejen nad sebou, ale i nad bandou těch frasných čónů kolem.

Spíše než jako vůdce se cítil jako pitomec.

Za víc než rok od doby, kdy se on s několika dalšími probudil na trávníku v Place bez vzpomínek na cokoli, kromě vlastního jména, už za sebou měli několik dost vyhrocených situací (obzvláště na začátku); ale zrovna když měl pocit, že se jim podařilo najít nějakou rovnováhu a řád, přijede v Kleci holka v bezvědomí.

Holka! Užasle zavrtěl hlavou.

V prvním okamžiku si myslel, že špatně vidí, nebo si jeho mozek zkrátka moc přeje, aby tu mezi záplavou samých kluků byla dívka s dlouhýma nohama, plnými rty a vším, co normální holka má mít.

Přece jen by to byla příjemná změna, ale jakkoli se snažil oči přesvědčit, že na dně výtahu leží jen drobný chlapec s hodně dlouhými tmavými vlasy, věděl, že tohle je malér.

Ze svého místa měl výhled na severní bránu ležící mezi Zahradami a Dvorem, u které se právě dohadoval Alby s nějakým běžcem, který hlídal vchod, ale nijak ho to nepovzbudilo.

Když tu dívku vytáhli z Klece, vypadala mrtvá, nebo alespoň v pěkně hlubokém bezvědomí, ne-li kómatu. Kdo by si pomyslel, že se dokáže celkem hbitě dostat z druhého patra Dvora ven, aniž by ji kdokoli viděl a beze stopy zmizet?

Sžíral ho strach z toho, že se mohlo stát to nejhorší a ona jim nějak proklouzla do labyrintu, kde bude bloudit a v noci ji roztrhají rmuti.

Většina Placerů měla také obavy a dokonce se i vzdali snídaně, aby mohli pečlivě propátrávat celý Plac, jestli se náhodou jen někde neukryla, ale s postupujícím sluncem se to zdálo čím dál nepravděpodobnější.

Bylo by skoro legrační, kolik námahy věnují hledání dívky, kterou většina z nich viděla jen pár minut, než ji s Albym a Newtem odnesl do Dvora, kdyby to nebyla otázka života a smrti.

Sám Nick se přistihl, že nechce, aby ta dívka tak rychle zemřela a to nejen proto, že byla obětí Tvůrců stejně jako oni.

"Neleze ti to do kebule, co?"

Nick si povzdechl a otočil se na Newta. Nikdo v Place neměl podobný přízvuk jako on a byl tím dost nápadný, když si na to člověk zvykl a dokázal mu porozumět.

"Jo," vzdychl, zamžoural do ostrého slunce a opřel se zády o kmen stromu v Krchálku. "Jedna věc je každej měsíc posílat čóny s vymazanou pamětí zhebnout mezi čtyři stěny jako krysy, ale..." Pohodil hlavou. "Poslat holku mezi čóny, co si ani nepamatujou, kdy naposled viděli něco s prsama většíma než těma co má Pánvička mi přijde dost krutý."

Newt se zašklebil. "Pro tu čónku, nebo pro nás?"

Bella protočila očima, když se oba začali smát. Neodvážila se ani dýchat nahlas, aby je nenapadlo podívat se nahoru do koruny stromu, ale musela se dost ovládat, aby si alespoň neodfrkla, když už jim nemohla třísknout hlavami o sebe.

Najednou větší z nich, ten s tmavými, krátkými vlasy a širokými rameny, zvážněl a kousl se do rtu. "Minho se ještě nevrátil?"

Bella se zamračila soustředěním.

Ten mladík s tmavými vlasy a zjevnou autoritou pod její úkryt přišel zrovna ve chvíli, kdy se snažila protáhnout a měla nohu zaseklou v úhlu, který ji byl velice nepříjemný.

Levé koleno měla jako v jednom ohni a lýtko ji začínalo mravenčit.

Jestli se ti dva čóni nepohnou do několika minut, bude se muset pohnout a to vzbudí jejich pozornost.

Vysoký blonďák se zamračil. "Proč by měl? Nicku, hoď se do chládku, Minho tu čónku bude v labyrintu hledat celej den a nevrátí se dřív, než ji najde, nebo do zavření bran."

Skoro na ně zavolala, aby si o ni nemuseli dělat starosti, ale vtom ji zaskočilo slovo labyrint a ona pusu zase zavřela.

Z jejich konverzace pochopila, že všichni trpí tou samou ztrátou paměti jako ona, ale až po zmínce o labyrintu ji zamrazilo na zádech (ještě více než po ujištění, že je tu jediná dívka).

Labyrint.

Ty obrovské betonové stěny zalité ve slunečním světle najednou nabraly daleko zlověstnější vzření. Vypadaly, jako by tu stály stovky let, dokonce byly na několika místech ošuntělé.

Samozřejmě ji napadlo, že to není nic pěkného, když ji při svítání probudil strašlivý skřípot, ze kterého jí drkotaly zuby. Bylo to, jako by se ji vyplnily nejhorší představy.

Vyděsilo ji to, ale nepřekvapilo, což bylo snad ještě strašidelnější.

"Jestli fakt šla do labyrintu..." začal ten blonďák znepokojeně, "je už teď skoro mrtvá. Možná bych se tam měl vydat taky, prozkoumat víc chodeb. Nemohla se dostat daleko."

Bellu bodl u srdce nepříjemně povědomý pocit.

Zahambení.

Tiše si povzdechla a uvolnila si nohu z kmene, až listy zašustěly, ale mladíci si toho zřejmě nevšimli. Nemůže na stromě zůstat navěky a když o ni mají takový strach, upřímný strach, je jen fér, aby je uklidnila.

Přesto se neubránila pesimistické myšlence: Toho budu litovat, pomyslela si sýčkovitě a jedním skokem sklouzla z větve na zem.

Neodhadla vzdálenost a vzápětí ji levé koleno zachvátila obrovská bolest, až se jí zatmělo před očima.

Skoro se sesunula na zem, ale v poslední chvíli ji do náruče chytily dvě silné ruce a přidržely ji na nohou. Chytila se širokých ramen a zhluboka dýchala, až se jí pohled začal rozjasňovat a ona nad sebou spatřila ostře řezanou tvář s hnědýma očima, které si ji starostlivě měřily.

"Guty, bažantko?"

Cítila, jak jí do tváří stoupá horko, ale navzdory tomu ze sebe dostala něco inteligentního jako: "He?"

Mladík se koutkem rtů usmál. "Jestli si v pohodě."

Bella zamrkala, narovnala se a rychle se ho pustila. "Jasně, jsem v pořádku, jen..." Zakýmacela se a znovu mu spadla do náruče.

Mladík si pobaveně povzdechl a lehce ji zvedl do náruče, jako by byla lehká jako dítě a nevážila víc než panenka.

"Asi ne," zamumlal a nadhodil si ji, aby ji lépe zachytil a Bella vyjekla překvapením. Instinktivně mu omotala ruce kolem krku a přitiskla se k němu.

Tentokrát zrudl on. Bella se pobaveně usmála: "Guty?"

➤ EXPERIMENT 2: Labyrint [FF TMR]Where stories live. Discover now