Podzemí

Kapitola 19. | Nový hráč

„Konečně," vyhrkla s úlevou a objala ho. „Bála jsem se, že se ti něco stalo. Byl si pryč hrozně dlouho."

„Byla to jen jedna obchodní schůzka a nějak se to protáhlo," oznámil muž a položil ruku na její těhotenské bříško.

„Jak se daří malé?" zeptal se.

„Řekla bych, že až moc dobře. Pořád kope," usmála se Belle. Muž ji políbil na čelo a odebral se do své pracovny. Snažil se před svojí ženou nedat najevo vztek a nenávist, co teď prožíval. Jeho syn je mrtvý. V mysli se mu toto slovo přehrávalo pořád dokola. Dozvěděl se to od svých lidí, kteří našly ohořelé tělo. Netrvalo dlouho, než se ukázalo, že je to jeho syn. Co teď bude dělat? Samozřejmě, že všechen strach a beznaděj zmizeli v jeho rozhořčení. Věděl, že musí Lilith a jejího bratra najít za každou cenu. Pomsta je nyní pro něj vším. Belle za ním přišla a zeptala se ho, jestli nechce udělat čaj. On jen mlčky přikývl a pousmál se.

„Pane bože! Co se stalo?!" řekla Belle vyděšeně, když zahlédla na jeho ruce krev. Gold se podíval jejím směrem.

„Ou...to nic neni," řekl, když mu jeho žena držela ruku a prohlížela si ji. Měl na kloubech krev. Samozřejmě od toho, jak zmlátil Augusta, ale co říct Belle? Ona o ničem z toho nevěděla a on chtěl, aby to tak zůstalo. Chtěl aby ho viděla, jako dobrého člověka. Vždy na něj tak pohlížela. I když je k ostatním sobecký a krutý, své rodině by nikdy neublížil. Tedy ne záměrně.

„Naštval jsem se a uhodil  rukou do skříně," zalhal. Belle se na něj soucitně podívala.

„Trápí tě pořád tvůj syn? Vždyť jsi říkal, že jsi ho našel?"

„Je to trochu složitější," zalhal znova. Nemohl říct to slovo nahlas. To že je mrtvý. Sledoval Belle, jak vyndává z malé skříňky naproti stolu lékárničku. Přišla k němu a chtěla ho ošetřit. On ji ale zastavil, chycením za ruku. Stačilo by setřít krev a poznala by, že není jeho.

„Co kdybys nám šla udělat ten čaj, já to zvládnu."

Belle jen přikývla a odešla.

---

„Tady," řekl šerif a podal Lilith sklenici s vodou. Ona a její bratr seděli naproti jeho stolu. David se o něj opřel čelem k nim. Mezitím, co si jejího bratra vzal kousek dál záchranář na ošetření, David se jí ptal na pár otázek.

„Takže, kde jste se tam vzali a co se vlastně stalo?"

Lilith nevěděla co dělat, co odpovědět. Přemýšlela, co by vymyslela, aby nemusela říci pravdu a jít do vězení za napomáhání únosu a vraždu. David viděl její zaváhání, a tak se jí snažil přimět k pravdě.

„Podívej, tvůj bratr je v pořádku a ty taky, ale nemuselo to tak být. Ať vás hledal kdokoliv a chtěl vás zabít, tak neuspěl. Což značí, že se o to nejspíše ještě pokusí. Mohu vám pomoci. Zařídím ochranu, ale potřebuju, abyste mi řekla, co se stalo."

„My....my jsme...utíkali jsme před někým," snažila se neznít ustrašeně, ale ani nevěděla, co mu vlastně chce říct.

„Unesl vás někdo?"

„Ne...my jsme tam byli dobrovolně...teda jak se to vezme," zamumlala. David začal přebírat papíry na stole, „jste odsud?"

„Ne my jsme z New Yorku."

David ji podal fotografii, „znáte ji?" zeptal se. No ovšem že ji Lilith znala.

„Je to naše starostka, tedy tady ve Storybrooku a už po ní pár dnů pátráme. Viděla jste ji?" Podívala se na něj. Co teď? Najednou si k ní přisedl její bratr.