Podzemí

Kapitola 8. | Následuj zvuk

Robin s Reginou šli dlouho mlčky chodbou. Světla zde bylo dostatek na to, aby viděli, kam jdou. Párkrát se jeden na druhého podívali, ale zrak hned zase odvrátili. Regina si nebyla jistá, jestli by bylo dobré se s někým více sblížit. Co kdyby ten dotyčný měl náhodou něco společného s tím vším? Něco ji ale k Robinovi přitahovalo. Byly to snad jeho krásné modré oči, do kterých když se zadívala, tak nic jiného vnímat nedokázala? Či snad zvuk jeho hlasu, který by dokázala poslouchat celé hodiny? Nebo jeho postava? Jeho mužné ruce, které ji objali v náručí, když málem spadla? Které nechtěla nechat ji pustit, když cítila teplo jeho těla? Věděla, že když se tímhle vším nechá pohltit, tak už se těchto citů nezbaví. Je to vůbec možné cítit tohle všechno k někomu, koho znáte pouhých pár hodin? Být někým tak zaujatá, že pro vás celý svět zmizí?

„Za chvíli uvidíš skrze mě," pousmál se Robin, když viděl, že ho Regina pozoruje. Regina se okamžitě odvrátila, když si uvědomila, že na něj musela zírat celou cestu. „Promiň," řekla potichu.

„To ti přijdu tak zajímavý?" zeptal se. Regina nevěděla co odpovědět. „No jasně že jo. Tvůj pohled, tvé oči, tvůj úsměv!" pomyslela si.

„Tolik si nefandi, jen jsem se zamyslela," odřekla a doufala, že už to nebude dál řešit.

„Tak když jsme se dali do řeči, tak co si o sobě něco říci?"

Regina se na něj váhavě podívala.

Robin si toho všiml a hned přátelsky dodal, „nemusíš mi říkat všechno, stačí třeba...co děláš za práci?"

„Jsem starostka."

„Starostka jo?" podivil se. „To musí být docela nudný..."

„Ani ne, pořád mám co dělat...a co ty?" zeptala se zaujatě.

„No...teď zrovna nikde nepracuji, ale přemýšlel jsem u šerifa. Hledal teď nějakou výpomoc, a tak mě napadlo, že by to nemuselo být špatné," odpověděl a zamyslel se. „Nejsem moc kancelářský typ, takže by mi to vyhovovalo."

„Tak to já zas naopak," řekla a oba se na sebe usmáli. „Protiklady se přitahují," dodal Robin. Regina chtěla odpovědět, ale v tu chvíli oba něco zaslechli a otočili se tím směrem.

---

„Emmo můžeme si na chvilku promluvit?" zeptal se váhavě Neal. „Bože co to s vámi všemi je," odsekla, „s tebou si nemám Neale co říct! Stejně už jsem na tebe dávno zapomněla."

„A proto sis nechala ten řetízek, co jsem ti dal?" a poukázal na něj. Byl na něm přívěsek s malou labutí. Emma se zastavila a řetízek si strhla z krku.

„To byla připomínka toho, že nemám nikomu věřit," řetízek mu vrazila do ruky, „můžeš si ho nechat," dodala. Neměla na něj náladu. Jak by vůbec mohla po tom všem. Strašně ho za to nenáviděla a chtěla, aby to věděl. Otočila se a pokračovala dál.

Neal stál na místě a hleděl na předmět v jeho ruce. „Ženský...těm se jen tak nezavděčíš," řekl Killian s úšklebem.

„Nepleť se do toho," odvětil naštvaně Neal.

„Co jsem tak zpozoroval, tak jsi to byl ty, kdo to mezi vámi pohnojil kámo, takže klídek."

„Já si můžu dělat, co chci," přistoupil ke Killianovi blíž, „kámo," a zopakoval po něm důrazněji.

Killian se jen usmál a pokračoval dál. Neal si řetízek vložil do kapsy a následoval ho. Procházeli chodbou hodinu, než před sebou spatřili dveře. Killian s Emmou se na sebe podívali a přistoupili ke dveřím. Byly staré a dřevěné. Neal stál opodál, pro případ, že by ze dveří někdo vyběhl, tak aby ho chytil. Emma vzala za kliku a dveře pomalu otvírala. Nebyly zamčené. Killian u nich stál. Nevěděl, co mohou čekat, tak byl připraven na všechno. Ať se stane cokoli, musí to zvládnout.

Dveře otevřela. Byla tam tma. Killian opatrně vcházel do místnosti a Emma šla pomalu za ním. Neal přistoupil ke dveřím a snažil se do pokoje nahlédnout, ale přes tmu nebylo nic vidět.

Killian vešel do půlky místnosti, a pak se zastavil. Emma šla za nim a on před ni položil ruku, aby ji zabránil v pokračování. Chvíli jen stáli a poslouchali, zda neuslyší nějaký pohyb. Najednou zaslechli zpovzdálí, jakoby spadlo něco kovového. Místnost musela být nejspíše ještě někde s něčím propojená, protože to bylo slyšet z velké dálky. Killian se rozběhl za tím zvukem a Emma ho následovala.

---

Byla to nějaká velká rána. Oba se na sebe podívali a s Robinem v čele mířili za zvukem. Pomalu procházeli chodbou. Zvuk se začal pravidelně opakovat. „Jakoby tu někdo něco zatloukal," zašeptal Regině Robin. Pokračovali v chůzi, dokud nespatřili po své levé straně dveře. Hluk vycházel odtud.

Robin se otočil na Reginu, „zůstaň tady." Nechtěl nic riskovat. Sice se znali jen krátce, ale on k ní cítil nějaké pouto. Nevěděl ještě co je to, ale byl si jistý, že to nechce ztratit. Bylo pro něj příjemné stát vedle ní a hledět do jejích tmavě hnědých očí. Byly pro něj tajemné a zajímavé. Nikdy nepotkal někoho, kdo by ho takto okouzlil. 

„Ne...nemůžeš tam jít sám," vytrhla ho z myšlenek, „a nepřesvědčíš mě...jdu s tebou!" dodala rázně.

Chvilku zaváhal, ale viděl, že ji nepřemluví. „Budeš se držet za mnou," řekl a rukou ji posunul za sebe. Ona se mu za ni chytla a přistoupili ke dveřím. Opřeli se zády o zeď a Robin se pomalu natahoval ke klice. Stiskl ji a pomalu začal otvírat. Dveře ale zavrzali a on je pustil. Zvuk náhle přestal. Robin začal ode dveří odstupovat. Slyšeli kroky, které se z místnosti ke dveřím blížily. Regina stiskla pevně Robinovu ruku a on na ni pohlédl. Trochu se pousmál a druhou rukou ji chytl tu, kterou ho držela. Snažil se ji uklidnit. Sám ale taky nevěděl, co se teď bude dít.

Dveře se pomalu otevřely a postava muže hleděla na druhou stranu chodby. Neviděli mu do tváře, jelikož k nim byl otočen zády. Robin v tom viděl příležitost, které musel využít, dokud se postava neotočí k nim. Pustil Reginu a rozběhl se k dotyčnému. Ze strany do něj strčil a neznámí narazil hlavou do zdi a skácel se v bezvědomí na zem.

Nějak mám ty kapitoly delší a delší :D zde máme tedy více Outlaw Queen (Robin&Regina) ;) teď to bude trochu horší jelikož mám srpen poněkud zaneprázdněný (brigáda, praxe, zkoušky) takže uvidím jak to budu stíhat, nicméně se budu snažit ;) děkuji za hlasy a komenty ;)