Sherlock Holmes?|Sherlock BBC

Kapitola 1.

,,Já prostě musím odejít.'' Jimmy se na mě díval, jako bych za to snad mohla.
,,Ale proč Jimmy? Po čtyřech letech ti je náš vztah najednou ukradený? Udělala jsem něco špatně? Jen chci vědět, proč chceš odejít!'' odpověděla jsem mu a zakryla jsem si dlaněmi obličej. Nechápala jsem to. Po čtyřech letech vztahu se James Moriarty rozhodl mě opustit... Ale proč? To kdybych věděla.
,,Ty za to nemůžeš,'' ujišťoval mě Jimmy ,,Jenom prostě potřebuju odejít. Kvůli něčemu co... Potřebuju udělat.'' A už jsme byli zase u toho... To něco mě provázelo už půl hodiny. Od začátku naší 'hádky' kvůli Jimmově odchodu.
,,Víš co? Tak si běž. Asi ti je úplně ukradený, že mi zlomíš srdce!'' zakřičela jsem na něj a hodila po něm polštář z gauče u kterého jsme stáli. Jimmy polštář chytil a podíval se na mě, jako bych byla blázen. Jako bych to byla já, kdo chce odejít.
,,Mně že je ukradený že ti zlomím srdce?! Mně to rozhodně není ukradený, prostě potřebuju odejít, na půl roku až na jeden rok a potom se vrátím.'' O tomhle ještě řeč nepadla. Podívala jsem se na něj teď už ubrečenýma očima.
,,Takže ty se vrátíš? Je to něco jenom jako... Pracovní zájezd nebo tak?'' zeptala jsem se ho s nadějí v hlase.
,,Jo, přesně tak.'' Jimmy mě chytil za ramena a usmál se. ,,Je to jenom něco jako pracovní zájezd. Potom se ti vrátím Katie... Nemohl bych tě opustit napořád...'' usmál se na mě a já jsem věděla, že by mi nelhal.
,,Dobře... Ale vrátíš se. Slib mi to Jimmy, prosím...'' zašeptala jsem a podívala jsem se mu do očí. ,,Katherine Walkerová, slibuju, že se ti do jednoho roku vrátím.'' slíbil mi a políbil mě na čelo. Potom odešel ke dveřím, vzal si svůj kufr s věcmi a opustil můj byt. Rychle jsem přeběhla k oknu a dívala jsem se, jak nastoupil do taxi. Ještě mi naposled zamával, než se taxi rozjelo a on v něm odjel pryč... James Moriarty, můj přítel už čtvrtým rokem, mi právě odjel neznámo kam a měl se vrátit do jednoho roku. V tu chvíli mě přepadnul šílený vztek. Vzala jsem ze země polštář, který tam předtím Jimmy odhodil a hodila jsem ho přes celou místnost. Dívala jsem se, jak se polštář zastavil o zeď a s žuchnutím spadnul na zem. Sesunula jsem se na gauč a rozbrečela jsem se. Jak jsem mohla být tak hloupá? Věřit mu, že se do roku vrátí? Určitě se nevrátí... Rozbrečela jsem se ještě víc a natáhnula jsem se po druhém polštáři na gauči. S ním jsem už ale nehodila. Přitisknula jsem si ho k sobě a nechala jsem ho smáčet slzami.

Po chvíli sezení na gauči jsem se rozhodla, co udělám. Něco mi říkalo, že James se do roku nevrátí. Že na něj musím zapomenout, protože pokud to neudělám, umřu sama. Úplně sama, možná jenom s přáteli. A to nechci. S námahou, oslabená pláčem, jsem se zvedla z gauče. Vešla jsem do své ložnice a našla pod postelí prázdnou krabici na staré a nepotřebné věci. Teď mi ale sloužila k něčemu jinému. K tomu, abych zapomněla. Celá jsem se třásla, když jsem chodila po bytě a sbírala věci, které by mi Jamese mohly připomínat. Do krabice jsem postupně ukládala společné fotky, dárky od Jamese a různé zapomenuté kousky jeho oblečení v mé skříni. Když jsem všechny věci posbírala a byla jsem si jistá, že mi na očích nezůstalo nic, co by mi mohlo Jamese připomínat, krabici jsem zalepila páskou a schovala jí co nejdál pod postel. Byla jsem rozhodnutá na Jamese zapomenout. Hned zítra si půjdu najít novou práci, protože prostředí knihovny by mi mohlo Jamese pořád připomínat. Vzpomněla jsem si na to, jak za mnou jednou James přišel a donesl mi kytici. Bylo v ní pět rudých růží. Ty ale nebyly svázané stužkou, ale držel je pohromadě stříbrný prstýnek s kamínkem. Podvědomě jsem si sáhla na prsteníček na levé ruce, kde jsem prstýnek měla. Zapomněla jsem ho dát do krabice, ale ani se mi nechtělo ho tam dávat. Možná mi prstýnek bude připomínat Jamese, ale beru ho za součást mého já. Už se ho nemůžu jen tak jednoduše vzdát. Usmála jsem se a prstýnek jsem pohladila. Bude mi připomínat jenom to nejlepší z našeho vztahu s Jamesem... Jenom to nejlepší...