Secret [DOKONČENO]

79. Zpátky do života

Z pohledu Carol...

Byla jsem jak v jiném světě. Všichni jsme stáli uprostřed našeho milovaného města, jehož krása skončila v troskách. Tak tohle je trest za boj? Bylo to strašné procházet ulicemi zašpiněnými trosky a krví. Přecházet lidská těla známých osob, které jste každé ráno zdravily a posílali na ně úsměvy. Obloha nad naší skupinkou pomalu ztmavla a v dálce se honili blesky. Blížila se bouřka, která měla uklidnit nepořádek po lidech. Chytila jsem pevněji Droye za ruku a zachvěla jsem se nad tou hrůzou co jsem viděla. ,,Takže,..." ,,Nevyhrál nikdo. Byli jsme poraženi." ,,Nemyslela jsem, že použijí tu věc." Zadívala jsem se nechápavě na matku a poté na mrtvé lidi. ,,Utíkali před něčím?" Optala jsem se po chvíli sledování ženy jejíž ruka se natahovala k muži. ,,Utíkali před bombou." Šeptl otec a chytil mé rameno. ,,Bombou?" ,,Byla to zbraň vynalezena před několika lety, která měla být použita k utajení naší existence." ,,Proč to použili?" Slyšela jsem hysterii ve svém hlase. ,,Nechtěli prohrát." ,,Takže, všichni..." ,,Selhali jejich orgány." ,,A není..." Zadívala jsem se na Droye, který prohlížel okolí svýma očima. ,,Není možnost aby toto přežili. Ani lidi jako jste vy dva by tohle nepřežili." ,,To mě vlastně zajímá. Jak to, že se Droy dokázal oživit? Rána, kterou schytal nebyla s tím, že se neměla stát. Nebyl to ten samý případ jako u Carol." Všichni jsme se zadívali na nechápajícího Takuyu. ,,Nezáleží na tom, kdo tě zabije, ale na tom jestli je na tomhle světě někdo kdo by bez tebe nemohl žít. To je šance pro zrození těchto genů. Při tomhle útoku však umřeli všichni." ,,Kuro!" Jeho jméno se mi zčistajasna objevilo v hlavě. Rozeběhla jsem se ulicemi k tomu domu, který jsme všichni moc dobře znali. Byl to starý dřevěný domek prorostlý rostlinami a vypadal jako ty opuštěné chatrče, ale přitom v něm někdo žil. Vyrazila jsem dveře dovnitř a zadívala jsem se na jeho postavu ležící v postele a klidně spící a vedle něho ležící dívky s poraněním po celém těle. Došla jsem až k nim a zadívala jsem se na ty pro mě tak známé tváře. ,,Momo....Kuro..." Padla jsem na kolena a přitáhla dívku, kterou jsem tak dlouho znala k sobě. ,,Prosím..." Zašeptala jsem se slzami v očích, i když jsem věděla, že si budu muset zvyknout na život bez nich. ,,Carol!" Droy s Takuyou se objevili ve dveřích a zadívali se na ten samý obraz, který se naskytl před několika minutami mě. ,,Carol..." Droy došel ke mě a vytáhl mě na nohy. ,,Myslíš....myslíš, že umřeli v klidu bez bolesti?" ,,Podívej se na jejich tváře." Zadívala jsem se na své staré přátele, které jsem nikdy nechtěla ztratit. Mé srdce poskočilo. Usmívali se. Umřeli s úsměvem na tváři. ,,Aspoň, že tak." Šeptla jsem a svůj obličej zabořila do jeho hrudi. ,,Jsou určitě šťastní. Umřeli společně. Jejich láska nakonec byla veliká. Nemyslíš?" Zadívala jsem se na Takuyu stojícího mezi dveřmi. ,,Jo, máš pravdu." Droy chytil moji ruku a silně ji stiskl. ,,Měli bychom je pohřbít." Přikývla jsem a naposledy se zadívala na ten překrásný pár, který jsem vždycky z dálky obdivovala.

Slunce pomalu zapadalo a my tři shlíželi z útesu na vodu narážející do skal. ,,Tak já půjdu." ,,Takuyo?" Otočila jsem se k chlapci, který se zadíval na lesy. ,,Chci být chvíli sám a najít někoho jako ty." ,,Jako já?" Droy mě chytil za pas a usmál se. ,,Chci najít někoho za koho bych rád položil život a koho by mi už nemohl přebrat." Nad tou poznámkou jsem se začervenala na lících. ,,Sbohem Carol. Třeba se ještě potkáme." ,,Určitě. Nezapomeň dát o sobě aspoň vědět." ,,Jistě." Řekl a rozeběhl se směrem k lesům. ,,Takuyo..." ,,Neboj, ten kluk ví co dělá. Zvládne to." ,,Co budeme dělat, ale my?" Zeptala jsem se a přitom pohlédla do slunce. ,,Dva čarodějové živlů s geny stínových běžců. Nemáme moc na vybranou." ,,Co tím myslíš?" ,,Začneme společně žít překrásný život, který společně dotáhneme do konce." ,,Kde začneme?" ,,Najdeme přeživší našeho rodu. Neříkej mi, že v téhle zemi rozsáhle lesy a poli žijeme jen my." ,,Máš pravdu. Někde tady budou i jiní." ,,Přesně." Ten den jsme se všichni rozešly. Já a Droy jsme se rozhodli, najít ty kteří přežili. Ishida a Demi se rozeběhli do ztraceného kouta světa kde chtěli zkusit své štěstí. Takuyo začal hledat klid a dívku, po které tak dlouho toužil. Blue zmizela tak jako slunce v noci a matka a otec? Začali od znova. Každý jsme se rozhodli pro jiný styl života a pro jiný cíl ale něco jsme měli a pořád máme společné. Touhu neprohrát.

Tak a je to tady. Jdu vám napsat ještě Epilog a budeme se loučit. Doufám, že je konec trochu podle vašich představ. Vlastně bych to měla říci jinak. Doufám, že se vám konec, který jsem vám myslela líbí.