Secret [DOKONČENO]

55. Loučení

Z pohledu Carol

Ucítila jsem strašnou bolest hlavy. Otevřela jsem oči a pohlédla na starý obraz květináče s růžemi. Položila jsem si dlaň na horké čelo. ,,Mám teplotu? Co se stalo?" Pokusila jsem se zvednout, ale mým tělem projela strašná bolest. Pohledem jsem zabloudila k mému hrudníku s obvazem nasáklým krví. ,,Tss." Sykla jsem bolestí a znovu se pokusila zvednout. ,,Nedělala bych to." Ozval se velmi příjemný hlas a sebou sekla zpátky do postele. Zasyčela jsem bolestí. ,,Vítej doma Carol." ,,Doma?" Zadívala jsem se na ženu s černými vlasy a bílými oušky. ,,Kdo jste?" Žena se posadila do rudě zbarveného křesla a vykouzlila na tváři překrásně roztomilý úsměv. ,,Jsem osoba, která stála na tvém počátku." Vykouzlila jsem na tváři svůj velmi tupý výraz, který naznačoval, že nechápu o čem mluví. ,,Jsem Shina. Mág. Tvá matka." ,,Má matka....Cože?"

Posadila jsem se do tureckého sedu, čímž jsem si mačkala ránu na břiše. Vadilo mi to, ale nechtěla jsem to přiznat. Pohledem jsem znovu zatoulala k Shině. ,,Má matka?" ,,Ano." Tichá osoba a je to moje matka? Nemožné! ,,To bude asi..." ,,Před šestnácti lety jsem porodila dívku. Černovlasou s překrásnými fialovými oči. Byla nádherná, ale její otec ji odvedl pryč. Celých šestnáct let jsem ji neviděla, až do dne kdy se vrátila do našeho světa. To si byla ty." ,,Ale já..." Shina došla ke mě a posadila se vedle mě. ,,Bylo by lepší kdyby si uznala, že ta poloha je nepříjemná." Natáhla jsem nohy před sebe a posmutněle jsem se zadívala na její krásná ouška. ,,Ulevilo se ti?" Přikývla jsem. ,,Carol, musíš vědět co doopravdy si. Rozhodla jsem se, že i přes rozkazy tvého otce, ti řeknu pravdu. Nejsi obyčejný stínoběžec. Jsi z poloviny i mág." ,,Co to znamená?" ,,Ehm..." Než stačila ze svých úst vyslovit něco jiného, otevřeli se dveře a do pokoje vběhla Demi. ,,Sestřičko!" s nadšením dopadla do mé postele a přitáhla mě k sobě. ,,Bolí!" Zasténala jsem a ona se odtáhla. ,,Jsem ráda, že ti nic není." ,,Nechám vás teď o samotě. Brzo si zase popovídame Carol." Jen jsem s úsměvem přikývla a pomalu jsem se vrátila k Demi. ,,Mám ti toho tolik říct, ale nejdříve..." Demi se postavila a pak s úklonou zakřičela: ,,Odpusť mi. Lhala jsem ti. Nejsem duch." ,,Já vím." ,,Fakt mě to mrzí. Chtěla jsem ti to říct, ale... Počkej ty to víš?" Jen jsem se potichu uchechtla a ukázala na místo vedle sebe. Když se Demi vedle mě usadila, položila jsem svoji hlavu na její rameno. ,,Odkdy duchové umí vařit a mají kočičí rysi? Nejsem hloupá, došlo mi to a chápu to. V tu dobu jsem ještě nebyla připravená zjistit pravdu. Ale teď už jsem. Chci poznat svoji pravou sílu. Pomoz mi." ,,Moc ráda."Šeptla Demi s nadšením v hlase a znovu mě k sobě přitáhla. ,,Ale nejdřív se musíš vyléčit a zmizet od vás z města." ,,Kam?" ,,Můžeš být chvíli zde. Než vše pochopíš." ,,Ale co mí přátelé?" Se smutkem v tváři jsem se postavila a došla až k oknu i když si mé tělo stále stěžovalo. ,,Můžeš se s nimi rozloučit. Tedy jen s jedním. Vysvětlit mu vše." ,,To, ale..." ,,Buď se nerozloučíš a budeš za uprchlíka nebo mrtvou, nebo si vybereš jednoho, po kterém ostatním pošleš zprávu. Je to jen na tobě. Máš čas do zítřejší půlnoci. V tu dobu tě tu budeme očekávat." Na to Demi vyskočila z postele a vyšla z pokoje. ,,Sakra!" Řekla jsem vztekle a bouchla do dřeva. Koho si mám sakra vybrat?

Takže další kapitola je na světě a s ním i další tajemství. Co myslíte, že přesně Carol je? Koho si asi vybere?

No pokusim se ještě dneska napsat pokračování Hunters Queen, ale nevím. Ještě je moc brzo abych moc přemýšlela. ;)

Každý coment a vote potěší.

#DadaRac