Secret [DOKONČENO]

71. Kočičí podoba

Naše zbraně se znova potkaly. Rychle jsem se odrazila a několika skoky odskočila dozadu. Nechala jsem příval plamenů aby polapili mé tělo. Jakmile zmizeli, mým tělem proudilo nespočet energie. V mých vlasech krásně vlály kočičí ouška a můj ocas se pohyboval krásně ve větru. Mé vlasy znova chytli lávovou barvu a bylo vidět, že se již zbarvují do rudější barvy. Stiskla jsem dlaně v pěsti a ty ihned polapil oheň. Na nic jsem nečekala, tak jako Momo. Obě dvě jsme vyběhli a naše pěsti se znova setkali. I přesto, že její tělo schytávalo rány plameny, neustoupila. Stála pořád na stejném místě a pokračovala v boji. ,,Tss." Vyskočila jsme rychle do vzduchu a několika přeskoky jsme se dostala dál od Momo. Její oblečení bylo již ohořelé a na několika odhalených místech měla rudé skvrny pokryté puchýři. Musela jsem použít něco co by celý boj ukončilo co nejdříve a tím málo zranilo Momo, nebo spíše vše urychlilo. Uvolnila jsem své ruce a nechala jsem několik své magické energie vypustit. Moje plameny na to ihned zareagovaly. Začaly se roztahovat po bojišti a snažili se co nejrychleji dostat k mému nepříteli. Momo se snažila utéci, ale to se nikomu nikdy nepodaří. Oheň je rychlí a neporazitelný. Zavřela jsem své oči a upustila ještě trochu magické energie. V tu chvíli celý prostor padl do plamenů, které sahaly až k nebesům. Ozval se výbuch a já otevřela své oči. Zářili modře do prostoru, který byl polapený plameny. Připadala jsme si jak uvnitř sopky. Ozval se křik a já jsem se zahleděla na Momo. Její tělo pomalu mizelo v plamenech. ,,Promiň." Šeptla jsem. ,,Tohle je jedno z mých nejsilnějších kouzel." ,,Vždycky si byla silná, ale tohle...jsi monstrum." ,,Říká se mi fénix." Šeptla jsem s úsměvem a nechala lusknutím prstů Momo zmizet. ,,Vítězem je ohnivý mág." V tu chvíli se mi podlomila kolena a oheň jenž ještě před chvíli sahal do nebes se zmenšil a obkroužil mé ohrožené tělo. V tu chvíli mé vlasy pomalu zhasly a dostali černou barvu a podle ostatních jenž sledovali souboj jsem vypadala jako fénix. Malý ptáček polapený v ohni, který mu nikdy neublíží.

Plameny vymizeli a já seděla na ohořelé trávě. Sledovala jsem jak se její drobné tělo pokryté popáleninami zvedá, ale nakonec padá. ,,Do háje." Špitla naštvaně a tím donutila mě jí litovat. ,,Proč tě nedokážu porazit?" ,,Já nevím, Momo." ,,Proč si se přidala k rebelům?" Zvedla jsem se na svá holá chodidla a došla jsem až k ní. ,,Protože ať už se stane cokoliv, rebelové vždy zůstanou při sobě." Na to jsem k ní natáhla ruku. ,,Momo, nechci ti ublížit. Jsi má dlouholetá přítelkyně a vždy jí zůstaneš." ,,Tak proč....proč si se nevrátila?" Chytila jsem její slabou ruku a vytáhla ji na nohy. Její tělo však stoj nevydrželo a tak mi padla do náruče. ,,Protože vás chci ochránit." ,,To se ti teda povedlo." ,,Promiň, ale Droyovi to dlužím." ,,Oni ho nevrátí." ,,Cože?" Zadívala jsem se do její ubrečené tváře. ,,Chtějí s ním něco provést. Říkali, že vás musím jen zdržet, že pak....že pak propustí Kura." ,,Hajzlové." ,,Teď není čas na nadávání Carol!" Zavelela matka svým hlasem. ,,Postarejte se o zraněnou. Já, Demi a Carol vyrážíme." ,,Kam?" ,,Blue na tom všem bylo něco zvláštního a tak je pronásledovala. Najdeme ho Carol." Na to se matčino tělo proměnilo v kočičí tak jako Demino. ,,Takhle se poběží lépe." ,,Já se, ale..." ,,Stačí si věřit." Dala jsem Momo do péče ostatních a během několika vteřin jsem ucítila, jak se mé tělo zmenšuje a pokrývá ho překrásně jemná srst. Celý svět pokryla černobílá barva a několik překrásných vůní. ,,Jdeme!" Zavelela matka a já jsem se rozeběhla za nimi. Každý dotek mých sametových tlapiček na mokré trávě byl úžasný. Rychle jsme se ocitly v lese a probíhali mezi odpadlými stromy. Vyskočila jsme na tvrdou kůru a rozhlédla jsem se. Byl to tak úžasný pocit. ,,Nezastavuj se a pojď!" Zakřičela na mě Demi a jen pár skoky seskákala ze stromu a dopadla před ně. Droyi počkej na mě.