Secret [DOKONČENO]

72. Ty, které milujeme

Matka pomalu zastavila a začala čenichat okolo. ,,Jsme tady." Špitla a pomalu našlapovala. ,,Vetřelci." ,,Do háje." Demi se rychle proměnila do lidské podoby a zablokovala útoky šípů svojí vodní bariérou. ,,O ty se postarám já. Jděte!" ,,Tak to ani náhodou." Řekla matka a též se proměnila do své lidské podoby. Došla až k Demi a dotkla se jejího ramene. V tu chvíli voda zamrzla a vytvořila krásné ledové zrcadlo. ,,Mami?" I já jsem nezůstala pozadu a teď se mé holé nohy dotýkali trávy. ,,Já jsem vám to neříkala? Nejsou jen základní živly jako voda, oheň, země, vzduch ale jsou i vedlejší. Například led nebo blesky. Můžete se tu potkat s čímkoliv." ,,Přesně." Ta slova doprovázela praskání ledu, který pomalu odletěl a za ním se objevila mě trochu známá postava. ,,Ishido!" Takuyův bratr. Vrah mé sestry. Cítila jsme jak se sestřino tělo nabijí energií. ,,Mohu vás poprosit? Tohle je můj protivník." ,,Jaká krásná slova." Jako blesk se Ishida objevil vedle mě a zaútočil na mé břicho. ,,Smůla." Špitla jsem a nechala své celé tělo obalit ohněm. ,,Tss." Jeho rychlé reakce byli k úžasu. Ani se mě nedotkl. Prostě uhnul a zaútočil na Demi, která se z nenadání objevila u něho. ,,Běžte!" Matka mě chytila za ruku a táhla dál prostorem, který mě dělil od Droye. ,,Ona to zvládne. Je jedna z nejlepších." ,,Hm." Hlavně se nevzdej Demi.

Běželi jsme tmou a následovali náš dokonalý čich abychom nalezli Blue když vedle nás začali vykvétat rostliny. ,,Tak už se ukázala." Mávla jsem prudce rukou a nechala oheň pohltit okolí. Dívka, kterou jsme dnes potkaly stála na kameni a šeptala zaříkávadlo, které mě bylo neznámé. ,,Tohle je moje zlatíčko. Běž." ,,Mami?" ,,Jediný kdo může zachránit Droye jsi ty zlato. Čekám, že tě tam ještě něco potká, ale nemohu tě pořád chránit. Je čas se postavit na své nohy a ukázat radě svoji pravou magii. Odblokuj ty zámky a proměň se v opravdového fénixe." Matka do mě drcla a pohltila své bojové pole ledem. ,,Mami!" ,,Běž. Nejsem ještě stará na to abych neporazila drzé dítě." ,,Dobře." Špitla jsem a rozeběhla jsem se za Blueniným pachem.

Jako kdyby si to osud naplánoval, jsem vstoupila do skryté místnosti. Jakmile se mé nohy dotkly schodů rozlehlo se po celém prostoru světlo, které vydávali malý motýli poletující prostorem. ,,Vítej ohnivý mágu, v pasti. Ukaž jak se dokážeš obránit bez své magie!" Celým mým tělem projel zvláštní pocit a pak zmizela má kočičí podoba. ,,Co to..." ,,Sebrali ti magii aby to bylo spravedlivé." Zadívala jsem se na postavu s mečem vycházející z temnoty. Na jeho meč přistál malý modrý motýl a odhalil jeho tvář. ,,Takuyo..." Špitla jsem jeho jméno. ,,Carol..." Udrž se silná. Chceš zachránit Droye. ,,Droy je přece tvůj přítel." ,,Proto tohle dělám. Díky tomuhle bude silnější." ,,Je mu o sílu, ale nikdy nešlo." ,,Vždycky jde o sílu. V našich životech ano Carol. Tohle nikdy nedokážeš pochopit, protože ty sis skoro celý život prožila v úkrytu v lidském světě!" ,,Mýlíš se!" ,,Myslíš si, že tím že si získala magii chápeš mnohé, ale to není pravda. Já jsem si svoji sílu musel vydobýt. Je nespravedlivé, že tobě padá jen tak do klína." ,,Co to meleš?! Vždyť mě nic do klína nepadá." ,,Jistě." Takuya odhodil svoji košili a já se zadívala na jeho napnuté tělo, držící meč. ,,Co ti to tu nakecali Takuyo? Vždyť moc dobře víš, že jsem tyhle dva roky na sobě strašně makala." ,,Já ti nevěřím!" Zakřičel a rozeběhl se ke mě. Jen tak jsem stačila vytáhnout svoji dýku, která se díky bohu proměnila v meč. Naše ostří se potkalo a já pocítila tu strašnou sílu, kterou poháněl vztek. Jeho meč přepral můj, ale i přesto jsem se nevzdala. Rychle jsem se vyhnula jeho seku a několika pohyby jsem se dostala až k jeho tělu. Zmenšila jsem svoji zbraň a dýkou jsem mu vytvořila hluboký škrábanec na břichu. Jenže ani Takuya se nevzdal a jeho meč projel po mé hrudi. Ucítila jsem prudkou bolest a trochu zavrávorala. Ucítila jsem v puse krev. ,,Nehodlám tě nechat vyhrát." Zadívala jsem se na svoji ránu, nesoucí se po celém břiše. Krev se pomalu vsakovala do mého oblečení a já tušila, že takhle brzo vykrvácím. ,,Do háje." ,,Teď si asi říkáš kdyby si měla svoji magii." Zadívala jsem se do jeho očí. ,,Kdo říkal, že ji nemám!"

Trochu rychlejší spád našeho příběhu, ale já už vážně chci tuto story dokončit, už je prostě moc dlouhá a to se nesluší. Ale nebojte, poslední kapitoly budou fakt dlouhé a trochu na emoce, tak doufám, že mě poté nebude chtít ukamenovat.

Jinak mluvila jsem se svýma krásnými a úžasnými spolužačkami a ani jedna nemohla přijít na myšlenku tohoto díla. Neboli to co je v tomto díle skryto a mělo by být něco jako sdělení lidem. Já si myslím, že je velmi lehké na to přijít, ale holky říkali, že ne a tak bych se vás na to chtěla zeptat. Víte někdo co je poselství tohoto díla? Proč jsem vlastně začala tuhle kravinu psát? Napište mi to do komentářů. Každý nápad se cení a rozhodně se vám nebudu smát. Hold mi pak dojde, že jsem divná a divně píšu.

Coment&Vote

#DadaRac