32. Kapitola - Pravda [ 1/2 ]

531 48 8
                                    

Byla mi zima. Z úst mi šla pára, která se rozpouštěla někde vysoko nade mnou. Pomalým krokem jsem došla k hluboké jámě. Vybavila se mi tvář mé maminky, která se mě v mém snu zřekla. V očích mě začaly pálit slzy. Zhluboka jsem se nadechla a zahnala ošklivé myšlenky. Došla jsem k jámě a nakloukla do ní. Ovanul mě zatuchlý vzduch. ,,Jestli chceš vědět pravdu pojď za mnou." ozval se tichý hlásek přímo z obrovské díry. Znovu jsem se nadechla a bez přemýšlení jsem do ní skočila. Jako nějakým tobogánem jsem jela několik sekund, než jsem tvrdě dopadla na chladnou blátivou zem. Při dopadu jsem dopadla na zápěstí. Ruka se mi podvrtla, potom jsem jen cítila palčivou bolest, která otupovala mou mysl. Můj výkřik se nesl tmou. Z trička jsem si utrhla cár látky a obvazala si zápěstí. Zasyčela jsem bolestí, když jsem látku utáhla. Zdravou rukou jsem si otřela spocené čelo. Konečně jsem se podívala po jeskyni, do které jsme spadla. Moc jsem toho neviděla, protože mě obklopovala temnota. ,,Haló?" zavolala jsem, ale odpovědí mi byla jen ozvěna, která se několikrát odrážela od stěn. Protáhla jsem se malou štěrbinou do větší síně. Tady už bylo víc světla a tak jsem rozeznala obrys vysoké postavy. ,,Haló?" zeptala jsem se. Postava se otočila. ,,Ahoj Mio." řekl Stín. Tentokrát to bylo poprvé, co jsem ho slyšela mluvit normálním tónem. Jako ve snech jsem ho slyšela, ale to byly sny. Teď je to skutečnost. ,,Ahoj." zašeptala jsem. Stín se usmál.
,,Jsem rád, že jsi mě našla."
,,Chtěla jsem vědět pravdu." řekla jsem a zvedla jsem k němu hlavu. V očích se mu nebezpečně zablesklo.
,,Nu dobrá. Přišla jsi sem úplně sama i přes to, že jsem tě několikrát málem zabil. To není jediný důvod proč jsi tady, že ne?" zeptal se pobaveně. Okamžitě jsem uhla pohledem. Stín se nahlas zasmál.
,,Poslouchám." řekl netrpělivě.
Hluboce jsem se nadechla a tichým hlasem jsem spustila.
,,Nevěřím, že jsi takový krutý člověk. Nevěřím, že se ti líbí cizí utrpení a nevěřím, že všechno co jsi dělal jsi dělal z vlastní vůle." každým slovem se můj hlas zesiloval. Srdce mi splašeně bylo. Stín jako by ani nepostřehl, že jsem mu teď něco říkala. ,,Jak jsi mě našla?" zeptal se. Nechápavě jsem se na něj podívala. Proč musí být tak panovačný? ,,Zdál se mi sen, jak mě volaly hlasy. Byla jsem ve tmě a našla jsem tam tu mýtinu, uprostřed byla jáma. Potom jsem se probudila, ale nebyla jsem doma. Byla jsem na stejné louce, na které jsem byla ve snu." prudce jsem máchla rukama. Stín mě s vážnou tváří pozoroval. ,,Teda, jsi vážně zvláštní." zašeptal. Protočila jsem očima. ,,Tak dík." uchechtla jsem se. Stín ke mně přišel a namotal si pramen mých vlasů na prst. Stín se mírně usmál. ,,Jsi nádherná." zašeptal a nasál vůni mých vlasů. ,,Kdy teda zjistíš, co se mnou je?" zeptala jsem se. Stín se napnul. ,,Nevím, nedostala si se někdy v minulosti do styku s nějakou nadpřirozenou věci?" zeptal se a dál mi pročesával vlasy. Zamyslela jsem se, ale nic mě nenapadlo. Ze zvyku jsem se dotkla nahrdelníku na svém krku. Když v tom mě něco napadlo.

---
Tak co? Tušíte, co Miu napadlo? 😱😃😃

I Believe /Jack Frost/Where stories live. Discover now