I Believe /Jack Frost/

11. Kapitola - Oblíbené místo 2/2

,,Mír?!" zakřičela jsem na Jacka. Přišel ke mně a podal mi ruku. ,,Mír." potvrdil se smíchem. Sníh jsem měla úplně všude a nejvíc za krkem, kde to strašně studělo. ,, Ale teď přijde na řadu bruslení." donutil mě sednout si na pařez a začal mi zouvat boty. ,,Já neumím bruslit." řekla jsem už po několikátý. Jack se znovu usmál, čímž odhalil řadu sněhově bílých zubů. Jak já ho miluju. ,, A já ti už po několikátý říkám, že tě to naučím." řekl klidným hlasem a dál mi zavazoval brusle. Jen jsem si povzdechla. ,,Dokážu tě nějak přesvědčit o opaku?" zeptala jsem se s nadějí v hlase. ,,Ne." odpověděl prostě. To už měl zavázanou i druhou brusli. Vzal mě do náruče a šel se mnou k zamrzlému jezeru. ,,Víš, že tě nenavidim?" zeptala jsem se ho nabručeně. Jack se na mě podíval. ,,Ne ty mě miluješ." mrkl na mě a postavil mě na led. Zavrčela jsem na něj. ,,Proč musíš mít vždycky pravdu."

***

,,No vidíš, už ti to jde." smál se Jack. Mně to teda k smíchu moc nepřipadalo. Najednou jsem blbě přešlápla a spadla jsem na záda. ,,Máš pravdu. Fakt mi to jde." zavolala jsem na něj ironicky. Jack mě ale ignoroval. Díval se na nebe. Podívala jsem se taky a uviděla jsem polární záři. ,,Děje se něco?" zeptala jsem se. Jack se na mě naléhavě podíval. ,,Něco se stalo." zašeptal. Rychle ke mně přišel a vzal mě za ramena. ,,Mio, musím zjistit, co se děje. Vydržíš tady chvíli?" zeptal se. Musí to být fakt hodně důležitý, když ho to tak rozhodilo. ,, Jo jasně. Jen běž, ale slib mi, že se pro mě vratíš." jemně jsem se usmála. ,,Slibuju." dal mi pusu na čelo a nechal mě tady samotnou. Jen jsem si povzdechla.
Velice opatrně jsem si došla pro své boty a s radostí jsem se přezula. ,,Díky bohu za boty." zasmála jsem se. Podívala jsem se na nebe, pomalu se začalo stmívat. ,,Vrať se co nejdřív." Zašeptala jsem. Podívala jsem se na stromy. ,, Co to je?" na stromě jsem uviděla hřebíkem přibitý papír. Přešla jsem k němu a poznala jsem další kresbu. Byl na ní chlapec s holí. Vypadal jako Jack. A prováděl nějaké kouzlo. Otočila jsem papír. V pravém dolním rohu bylo číslo 2. ,,Dvojka?" zeptala jsem se sama sebe. Najednou mě ovál studený vítr. Prudce jsem se otočila a uviděla jsem svou noční můru. ,,Ahoj Mio." pozdravil Stín.

(Tak a už je to tady. :D Stín nám přichází na scénu a nepřináší nic dobrého. :D Doufám, že se vám líbí. :) )