I Believe /Jack Frost/

26. Kapitola - Ještě se uvidíme

Ráno jsem se probudila sama. Na posteli vedle mě bylo prázdno. Rychle jsem se vyšvihla do sedu. Na nočním stolku byl papírek se vzkazem. Vzala jsem ho do ruky a četla jsem nahlas. ,,Promiň, ale musel jsem nečekaně odjet. Vrátím se, co nejdřív.
P.S. Včerejší noc byla úžasná. Miluji Tě. " po přečtení poslední věty, jsem se usmála. ,,Taky tě miluji." zašeptala jsem. Rychle jsem se oblékla a šla jsem na snídani. ,,Babi? Jsi tady?" zavolala jsem přes celý barák, ale nikdo neodpovídal. Pokrčila jsem nad tím rameny. Nejspíš šla nakupovat. Z ledničky jsem si vytáhla jogurt a šla jsem si sednout k televizi. Pustila jsem si nějakou pohádku, ale moc jsem ji nevnímala. Babička nikdy nechodí nakupovat ve čtvrtek. ,,Babi?" zavolala jsem ještě jednou. Odpovědi se mi dostalo, ale né od babičky. ,,Víš, že to bylo od tebe hnusné?" zeptal se Stín. Totálně jsem nevěděla o čem to mluví, a tak jsem na něj nechápavě zírala. Stín rozhodil rukama. ,,Dám ti dárek a ty si ho ani neotevřeš. To se nedělá. " řekl naoko smutně. Vůbec jsem si na ten dárek nevzpomněla. Chtěla jsem se zvednout, ale Stín očividně nechtěl, abych odešla. ,,Seď!" přikázal mi. Ze svého kabátu vytáhl dárek a podal mi ho. ,,Děkuji, ale já pro tebe nic nemám." podívala jsem se na něj a nasucho polkla. ,, To nevadí." řekl a přesunul se ke mně. Ruku mi dal kolem ramen a sledoval balíček v mém klíně. ,,Tak ho otevři." pokynul mi rukou. Roztřesenou rukou jsem rozvázala mašli. Opatrně, abych neroztrhla papír jsem vybalila krabičku, která měla zase černou barvu. Otevřela jsem ji a naprosto jsem zašla. V krabičce byl krásný černý náramek. Opatrně jsem ho vzala do rukou a pořádně si ho prohlédla. ,,Děkuji." řekla jsem potichu. Pořád jsem byla nervózní z jeho ruky, která byla na mých ramenech. Vzal mi náramek z ruky a připnul mi ho na pravé zápěstí. Chtěla jsem se zvednout, ale opět mě donutil si sednout. ,,Nikam nechoď." zašeptal a namotal si pramen mých vlasů na prst. ,,Pamatuješ si na tu noc, kdy jsi se dostala do mého snu?" zeptal se, ale ja jsem celá ztrnula. To nebyl sen? A co mu mám na to říct? Upocené ruce jsem si utřela do kalhot a kousek jsem si od něho odsedla. ,,A-ano." zakoktala jsem. Stín se ještě víc usmál a naklonil se ke mně. Neposedný pramen vlasů mi zastrčil za ucho. Zhluboka se nadechl a zašeptal. ,,Jak jsi to udělala?" jeho otázka mě zaskočila. Jsem seznámena s nadpřirozenem sotva pár týdnů a už po mně chce vysvětlení, na které sama neznám odpovědi. ,,Ja nevím." zašeptala jsem. Stín se napnul. ,,Musíš to vědět! Normální člověk by se mi nedostal do hlavy!" zakřičel na mě, až jsem sebou trhla. Celá jsem se rozklepala. ,,Ja to opravdu nevím." zkusila jsem to znovu. ,,Mio, proč mi to děláš?" zeptal se a naklonil se ke mně ještě víc. Jemně do mě strčil, čímž mě povalil na pohovku. Ruce dal vedle mé hlavy a naklonil nade mě. Skoro na mně ležel a užíval si můj strach. Někde uvnitř sebe jsem na něj měla vztek, ale ten byl nahrazen strachem o svůj život. ,,Prosím." z očí mi začaly téct slzy. ,,Já to nevím." rukama jsem se zapřela do jeho hrudi ve snaze odstrčit ho, ale marně. Převážil se na levou ruku a tou druhou mě pohladil po tváři. ,,Jsi tak nádherná." řekl téměř neslyšně ,,Uvidíme se ve snech a tentokrát tě nenechám jen tak utéct." zašeptal a zmizel ve stínu.