I Believe /Jack Frost/

29. Kapitola - Poslouchej temnotu

(Moc se omlouvám, ale Wattpad se nějak nechce synchronizovat s mým mobilem, a tak jsem tak hezky jednu část kapitoly rozpracovala na telefonu, ale dostala jsem notebook a tak jsem ji chtěla dokončit na něm. Dopsala jsem poslední slovo a publikovala to, ale co se nestalo! Uložila se mi jen ta verze na telefonu a ta dokončená se vymazala, takže tady je.....Napsaná skoro celá znovu. :/ Díky za pochopení :) )

Ocitla jsem se ve tmě. ,,Ale ne já jsem usla." zašeptala jsem. Musím najít způsob, jak se probudit. Ale jak? ,,Mio?" otočila jsem se za hlasem. Stál tam. Jako obvykle v černém oblečení, ale dnes se na tváři neměl svůj posměšný úšklebek. Díval se na mě se soucitem. ,,Proč se ti dostávám do snů?" zeptala jsem se. Stín ke mně přišel a pohladil mě po tváři. ,,Protože nejsi obyčejná. Mio, opravdu nevím, co jsi zač." řekl potichu a dál mě sledoval. ,,Ublížíš mi?" strach v mém hlase nešel přeslechnout. ,,Mio, Já se ti omlouvám." po tváři se mi kutálela slza, kterou jsem si nenápadně utřela rukávem. Stín mě vzal za ruku a stáhl si mě do objetí. Byla jsem zaskočená. ,,Proč jsi takový?" zeptala jsem se. Vím, že minule jsem to schytala, ale zvědavost mě přemohla. Stín mě pustil a o několik kroků odstoupil. ,,Nikdo si nevybírá svůj osud. A mně byl přidělen takový život. Nemůžu za to, jak se chovám. To Měsíc mě stvořil, to on může za moje utrpení." řekl nahlas. Jeho hlas byl plný nenávisti. ,,Pamatuješ si své minulé já?" otázka se nesla tmou. Stín na mě upřel pohled. ,,Ano, vzal jsem Zuběnce své vzpomínky, takže ano. Vím, kdo jsem byl." řekl se smutkem v hlase. ,,Nemusíš mi to říkat." vyhrkla jsem rychle. Stín mě umlčel mávnutím ruky. ,,Přijď za mnou a všechno ti řeknu." zašeptal téměř neslyšně a začal mizet.

,,Počkej, ale jak tě najdu?" zakřičela jsem ještě.

,,Poslouchej temnotu." odpověděl a zmizel.

Vůbec jsem nevěděla o čem to mluví.

***

Probudila jsem se ještě za tmy. Podívala jsem se po tmavém pokoji. Na stěně byly hodiny. ,,Vyborně, půl třetí...To znamená, že už neusnu." zašeptala jsem si pro sebe a oblékla jsem se. Potichu, tak abych nikoho nevzbudila, jsem otevřela dveře. Naštěstí nezavrzaly.

Šla jsem dlouhou chodbou až do velké haly s obrovským oknem. Už jsem chtěla vykročit k oknu, když jsem koutkem oka zpozorovala pohyb. Otočila jsem hlavu a spatřila jsem Zajdu. ,,Chceš utéct?" řekl pohrdavě. Jeho tón hlasu mi připomněl ten den, kdy mě Stín vzal pod krkem. Bylo to, jako by se to všechno stalo před chvílí. Má ruka automaticky vystřelila k mému hrdlu. Opatrně jsem se ho dotkla, ale hned jsem ucukla. Tiše jsem zasyčela bolestí. Tam určitě bude modřina.

,,Ne nechci." prskla jsem na něj.

,,Si vem nůž a běž zkusit zase někoho zabít." řekl naštvaně. Klídek, moudřejší ustoupí. Pomalu jsem se vydala k oknu a sedla si na parapet. Hlavu jsem si opřela o studené sklo. Za chvíli jsem uslyšela vzdalující se kroky. Oddechla jsem si a sledovala jsem temnou krajinu.

Z přemýšlení mě probudil tichý hlas. Podívala jsem se po místnosti. ,,Halo?" zavolala jsem. Odpověděl mi zase ten tichý hlásek, ale nic jsem mu nerozuměla. Ale byl mi povědomý. Někdy dávno jsme ho už slyšela. Podívala jsem se do tmavého koutu, a v tom mi to došlo. Poslouchej temnotu...