37. Kapitola- Ne...

3.1K 277 27
                                    

V té chvíli mi ztuhne krev v žilách. To není možné. Těsně předtím, než mi Jonathan zasadí smrtící ránu, chlapec za ním ho prudkým pohybem odhodí daleko ode mě. Než se překvapený sebere , snažím se rychle vstát. Něčí ruka mi pomůže na nohy a přidrží mě, když zase málem upadnu. Otočím se k němu a stojím mu tváří v tvář. Se zatajeným dechem si prohlížím každý detail jeho obličeje. Jemně se na mě usměje. ,,Rád tě zase vidím, sestřičko.." promluví a mnou projede husí kůže. ,,Alexi.." stačím hlesnout, než za sebou zase ucítím Jonathana. ,,Tohle je tvůj boj, Mio." promluví můj bratr a odběhne pomoct ostatním. Otočím se zpět ke svému nepřítele. Rázně pochoduje ke mně. ,,Ty prostě ne a ne umřít, co mrcho." vyštěkne naštvaně a rozběhne se. Je rozzuřený. To by mohlo být jeho mínus. Napřáhne ruku, aby mi sekl po obličeji. Těsně předtím se skrčím do dřepu a podkopnu mu nohy. Možná je silný, ale tím, že je tak mohutný pravděpodobně nebude rychlost jeho předností.. Mozek mi pracuje na plné otáčky a snaží se vymyslet taktiku. To, že jsem právě viděla svého mrtvého bratra, odsunu někam dozadu. Teď si musím vzít to, pro co jsem si přišla. Cítím, jako kdyby se do mě vlila nová síla. Adrenalin mě donutí zapomenout na bolest. Když Jonathan zase vstane, začnu okolo něj kroužit. V jeho očích vidím šílenství. Nepochybně touží po tom roztrhat mě na kusy. Přiskočím k němu a ruku vymrštím k jeho obličeji. K mé smůle ji ale zachytí. Pohotově vycením zuby a zakousnu se do ní. V puse se mi rozlije odporná kovová chuť. Zařve a pustí mou ruku. Zase se stáhnu a vyplivnu jeho krev na trávu. Nevím, jestli chutná tak hrozně pro to, že je to vlk, nebo proto, že je tak zkažený. ,,Zabiju tě!" zařve a vrhne se na mně. Jeho drápy mě minou o centimetr. Proklouznu kolem něj, a přitom ho ošklivě škrábnu do boku. Zaraduju se.

Pohled Dereka :

Kluk, o něco mladší než já, za to velmi silný, mě odhodí na zem. Skočí na mě a chce mi zabodnout drápy do krku. Chytnu jeho ruku a snažím se ji udržet co nejdál od sebe. Už jsem ale vysílený a tak se pořád přibližuje. Ze všech sil se snažím.. a mezitím spozoruju mého otce. Stojí opodál a dívá se na nás. Vypadá to, že váhá...Ale nemá se k tomu mi pomoct. Zradil nás. Zradil mě. Otočím se zpět na svého nepřítele. Jeho drápy už jsou jen centimetr od mého krku. Zavřu oči a jen čekám, až mě přemůže a probodne mě naskrz. V tom ale tlak zmizí. Otevřu oči. Ten kluk leží na zemi a nad ním se sklání Lewis. ,,Nezkoušej sahat na mého syna." uslyším ho říct. Potom pomalu přejde ke mně a..podá mi ruku. S jeho pomocí se postavím na nohy. ,,Promiň mi za všechno, co jsem udělal." vyhrkne rychle. ,,..Omlouvám se, synu.." šeptne a podívá se mi do očí. Kam zmizel ten prohnaný úšklebek? Vydechnu, zaražený tím, co mi teď řekl. Za chvíli se ale vzpamatuju. Po tváří se mi rozlije úsměv a já ho obejmu. ,,Odpouštím ti..tati."

Pohled Mii:

Zase se přiblíží. Udeřím pravou rukou na jeho krk, ale on ji odrazí. Chytne mě pod krkem a zvedne pár centimetrů nad zem. Snažím se popadnout dech a vysvobodit se. Zaryju mu drápy do ruky, kterou mě drží, ale on nepovoluje. V tom mě kolenem udeří do břicha a já odletím kus od něj. Dopadnu na tvrdou zem a přitom se praštím do hlavy. Zaskučím a chytnu se za břicho. Začnu se zvedat, ale on přijde ke mně a skopne mě zpátky na zem. Odkašlu si a podívám se kolem. Vidím Aarona jak něco pokřikuje na svou smečku. Hádám, že se jim snaží vše vysvětlit. Pak se zastavím na Liamovi a s hrůzou zjistím, že zezadu se k němu přibližuje nějaký kluk. Liam je ale zaneprázdněný něčím jiným. Chci na něj křiknout, ale Jonathan mě znovu nakopne a můj hlas selže. Je to jako ve zpomaleném záběru. Když už je kluk úplně za ním, Liam se otočí. Ale než stihne zareagovat, vrazí mu drápy do břicha. Ne. Znehybní. Ne. Na jeho triku se začne tvořit velká krvavá skvrna. Prosím ne..Z koutku úst mu steče kapka krve. Obrátí své skelné oči ke mně a pak..kluk vytrhnu ruku a Liam bezvládně padá k zemi. Ne! Loukou se rozlehne můj zoufalý křik. Periferním viděním spatřím, jak se někteří z druhé smečky zarazili a znejistěli, a že Kyle přibíhá ke svému bratrovi..Nemůžu dýchat. Mám pocit, že se zadusím. Zoufalství mě sežírá zevnitř...A postupně se přeměňuje na vztek. Vlije se mi do žil. Trhá mi orgány na kousky. Začnu se zvedat. Povstávám..jako fénix z popela. Třesu se po celém těle. Jonathan mě udiveně sleduje a..zahlédla jsem v jeho očích strach? Oči mi žhnou, když otevřu pusu a vydám ze sebe hlasitý zvířecí řev.On klopýtne dozadu a ti, co stojí nejblíže k nám, ztuhnou. Rozběhnu se. Naposledy napřáhnu ruku a vší silou ho seknu do krku..a druhou rukou mu drápy zabořím zespoda do hlavy. Rychle ji zase vytrhnu a zrychleně dýchám. Jonathan má vytřeštěné oči. Z otevřené pusy a velké rány na krku mu proudí krev. Z posledních sil se na ni pokouší přitisknout dlaň, aby zastavil krvácení. Zbytečně. Za chvíli se sesune k zemi a už se nepohne. Ještě pár vteřin zůstanu stát..Než si vzpomenu na Liama. Zvednu hlavu a rychle klopýtám k jeho tělu. Prosím...Bože, prosím, ať není mrtvý. Všimnu si, že všichni už přestali bojovat. Aaron ještě některé přesvědčuje, ale už je po všem. Cestou si všimnu Daniela. Klečí na zemi a obličej má schovaný v rukou. Otřásá se pláčem. Když se podívám pozorněji, zjistím proč.. Před ním leží bezvládná Zoey.Ne.. Přibíhá k němu Laura a objímá ho. Panebože. I přes to pokračuju v cestě. A konečně jsem u něj. Sesunu se k němu na zem a vezmu jeho obličej do dlaní. ,,Vzbuď se.." šeptnu a hlas se mi zlomí. Po tvářích mi začnou téct slzy. Ne. Rychle položím ruku na jeho hruď a zaposlouchám se. Tluče..ale tak slabě. Kyle sedí vedle mě a pláče. Přiběhne Derek. ,,Udělej něco." vyhrknu a prosebně se na něj podívám. Skloní se k němu. ,,No tak, vstávej kámo. Nenechávej nás tady." jemně ho popleská po tvářích. Vezmu Liama za ruku a vtisknu na ni malý polibek. ,,Prosím.." hlesnu. Nic. Mým tělem začnou otřásat vzlyky. Derek taky položí dlaň na jeho hruď..a znehybní. ,,Mio.." šeptne. Vyděšeně na něj kouknu a znova se zaposlouchám. Ticho. Neslyším..Ne. Za obzory se objevily první paprsky slunce a v té chvíli.. jeho srdce utichlo. ,,Ne!" vykřiknu. Zvrátím hlavu dozadu a rozlehne se táhlé, zoufalé vytí. ,,Ne.." nemotorně se zvednu na nohy. Rukou si zajedu do vlasů a začnu zrychleně dýchat. Rozhlížím se kolem. Neunesu to. Neunesu tu tíhu. Nemůžu..nemůžu... A tak se proměním a..rozběhnu se pryč. Nechci to. Zaběhnu do lesa. Nezvládnu to. Kličkuju mezi stromy. Zadusím se žalem. Mířím na útes...

Nevím proč, ale psaní téhle kapitoly hrozně bavilo. Myslím jako víc než normálně :D Asi se mi prostě líbí, když někdo umírá. Muhaha.

Tak co si o tom myslíte? Komentyy.
A nebojte, tohle není konec :D




Wild Heart [Dokončeno]Where stories live. Discover now