Wild Heart [Dokončeno]

2. Kapitola - Přežij

„Pohněte sebou! Nebo nám odejde..'' Poslední slovo už skoro zašeptá. Myslí tím mě? Chci se zvednout. Chci otevřít oči a říct jim, že jsem tady. Že jsem v pořádku. Nemůžu ale svoje tělo donutit k jakémukoliv pohybu. Zjišťuji, že i na každý nádech musím vynaložit neuvěřitelné úsilí. Dýchej Mio. Dýchej. Přežij. Soustředím se jen a jen na to, abych svoje plíce udržela v chodu. Ale je to těžké. Jako kdyby mi na hrudi seděl těžký kámen a nedovoloval mi tak nasát dostatek vzduchu. Kolem je spousta hluku. Lidé na sebe mluví a pokřikují. Vnímám je, ale nedokážu rozpoznat slova. Celé tělo mám jako z olova. Přímo nade mnou se ozve hlas. Je dost blízko, abych usoudila, že je ženský.

„Co tady máme dneska?" zeptá se ten hlas. Slyším ji... Můj mozek se pomalinku začíná vzpamatovávat. Zvuky začínají být ostřejší.

„Nějaké zvíře, asi vlk. Hluboká rána na levém boku, ztratila hodně krve. Chudák holka, zabilo jí to celou rodinu." řekne nějaký muž. Zalapám po dechu. Ne! Chci křičet. Bezmoc udělat nějaký pohyb mě sžírá, a i když moje tělo je nehybné, mysl pracuje na plné obrátky.

„Odvezte ji na trojku. A sežeňte mi doktora Briena." poručí jim ta žena. Ne, počkejte! Seberu všechny síly, které mi zbyly, a podaří se mi rozlepit víčka. Celý svět se se mnou točí. Vidím jen ostré světlo nade mnou a rozmazané siluety kolem. Doktorka se ke mně skloní a tak se mi podaří zaostřit její obličej. Soucitně na mě pohlédne.

„Neboj se zlatíčko. Budeš v pořádku."

Než můj mozek stihne zpracovat celou větu, znovu se mi zatmí před očima.

„No tak Mio! Pojď už se nasnídat" křikne na mě mamka z kuchyně. „Už běžím!"

Vletím do malé kuchyně a sednu si na svou židli. Napravo ode mě sedí Alex a místo do talíře před sebou hledí do mobilu. Klasika. Krátké hnědé pramínky vlasů mu spadají do obličeje. Jen se na mě krátce podívá těma průzračně modrýma očima a zase se soustředí na mobil. Naproti mě sedí táta zaujatý dnešními novinami. Mamka se na mě usměje a položí přede mě talíř s palačinkami.

„Tak zlatíčko, brzo ti bude 17, co by si moje malá holčička přála k narozeninám?" zašvitoří a pohladí mě po vlasech. V tom se ozve můj milovaný bratr:

„Nenamáhej se Mio, stejně nic nedostaneš" řekne s dementním úsměvem a já ho plesknu po hlavě:

„Sklapni" vyjeknu, ale usměju se taky.

Místností se náhle rozlehne pronikavý křik a obraz se změní. Bílý nábytek pokrývá rudá krev. Podívám se na zem a zděšeně vyjeknu. Leží tam. Všichni. Celá moje rodina. S rozcupovanými těly a mrtvolnými výrazy. Hlasitě se rozpláču.

„Hej! Klídek, uklidni se, byl to jenom sen" Rychle se napřímím a zmateně se rozhlédnu kolem. Nic. Žádná krev. Jen bíle vymalovaná místnost. Jediným vybavením je postel, na které ležím, noční stolek, a pravidelně pípající přístroj vedle mě. Zklidním svůj dech a rukou si otřu mokré tváře. Při tom pohybu můj bok nepříjemně zaprotestuje. Točí se mi hlava a mám pocit, že každou chvíli omdlím. Sevřu čelisti a opatrně se zase položím na polštář. Sestřička mi upraví peřinu a laskavě na mě pohlédne.

„Chce si s tebou promluvit policie. Můžu je pustit dovnitř?" zeptá se milým hlasem. Co mi asi tak zbývá? Pomalu přikývnu. Sestřička přejde ke dveřím a otevře je. Pustí dva muže dovnitř, sama pak odejde a zavře za sebou. Ti dva udělají pár kroků blíž ke mně. Stárnoucí policajt s šedivými vlasy začne hned mluvit.

„Dobrý den, Mio. Upřímnou soustrast. Vím, že je to těžké, ale máme na vás pár otázek." Pohlédne na mě a vyčkává na moji reakci. Opět se zmůžu jen na slabé přikývnutí. Hlavně nebreč. Nebreč. Nebreč. Opakuju si ty slova v hlavě pořád dokola jako mantru.

„Viděla jste to zvíře? Můžete nám říct, co to bylo?" Zeptá se ten druhý muž. Sklopím hlavu a zamyslím se.

„Nebylo to zvíře." hlesnu tak tiše, že mi ani jeden nemůže rozumět.

„Prosím?" Udělá další krok ke mně. Srdce se mi zběsile rozbuší a polije mě horko. Přesto zvednu hlavu a odhodlaně mu pohlédnu do jeho zkoumavých očí, které skenují můj obličej a snaží se z něho vyčíst něco víc. Pokud to řeknu, neuvěří mi. Nikdo mi neuvěří. A možná mě jako bonus pošlou na psychiatrii. Ne, díky.

„Vlk." řeknu rozhodně, i když se mi hlas začíná třepat. Policista přitaká: „Ano, vypadá to tak. Vaše rána se zdá však podle lékařů větší, než by klasický vlk mohl způsobit." Polknu. Co se mi snaží říct?

„Je možnost, že šlo o nějakého vzácného hybrida. Každopádně se to zvíře snaží naši lidé najít. Nebojte se. Můžu vám slíbit, že dřív nebo později ho dostaneme." pronese ten druhý a naštěstí to vypadá, že rozhovor je u konce. Uchechtnu se. Není v tom však nic veselého. A co že ho chytí? Rodinu mi to nevrátí. Ty už mi nic nevrátí...