Wild Heart [Dokončeno]

7. Kapitola - Návrat

Vezmu za kliku a stisknu ji v ruce. Vstupní dveře se s vrzáním otevřou dokořán. Znovu spatřím interiér našeho domu. Není tu žádná známka po útoku. Otočím se na Damiena, abych se ujistila, že tam pořád je.

„Neboj se, jsem hned za tebou." uklidní mě. Polknu a udělám jeden váhavý krok vpřed. Pak další...a další. Zastavím se v předsíni a můj pohled padne na chodbu do kuchyně. Srdce se mi sevře a vynechá jeden úder. Moje nohy tam automaticky zamíří. Ale já nechci. Snažím se zastavit, ale tělo mě neposlouchá. Nemám nad ním absolutně žádnou kontrolu. Vyděšeně se podívám na Damiena. Ten ale stojí u dveří a nezúčastněně mě pozoruje. Ten mi asi nepomůže, pomyslím si, ale to už se ocitnu u vstupu do kuchyně. Oddychnu si, když uvidím naprosto normální, čistou kuchyň. Ale přesně jako minule. Ve vteřině se obraz změní. A já znovu spatřím svoji rodinu. Zadívám se na nehybné tělo, pod kterým se tvoří rubínová kaluž. Je tak blízko, že potůček krve brzy doteče až k mým nohám a obklopí je. Vzlyknu. Už ne. Prosím, už ne. Rychle se obrátím k odchodu, ale narazím do něčí hrudi. Uleví se mi, když zjistím, že je to jen Damien. Chci se mu vrhnout kolem krku a říct mu, ať mě vezme pryč. Náhle přede mnou ale nestojí on. Je to ten muž, tedy vlk, co všechno tohle zavinil. A dívá se na mě stejně, jako tenkrát. A na tváři má stejný zlověstný úsměv, ve kterém se neskrývá ani kapka lítosti. Začnu pomalu couvat. Jen ať jsem co nejdál od něj. Muž zvedne ruku a já vykulím oči na to, co v ní drží. Je to Alex. Teda...spíš jeho hlava.

„Ne!" vykřiknu a dlaněmi si zakryji oči. Udělám další krok vzad, ale zakopnu o něco měkkého. O tělo. Ruce se mi zaboří do teplé, lepkavé krve. A to už je na mě moc. Začnu z plných plic křičet.

S trhnutím se probudím, celá zpocená a vyklepaná. S pocitem, že nemůžu dýchat. Rychle se zvednu do sedu a podívám se na svoje ruce. Jsou čisté. Žádná krev. Zabořím hlavu do dlaní. Bože, proč aspoň v noci nemůžu mít klid od děsivých myšlenek? Jestli to bude takhle pokračovat, tak se z toho brzo zblázním.

Spěšně se obléknu, udělám ranní hygienu a všechny potřebné věci a seběhnu dolů. V kuchyni už sedí Damien a cpe se cereáliemi. Zamířím k ledničce.

„Kde jsou všichni?" zeptám se, zatímco zkoumám její obsah.

„Derek šel něco zařídit. Kyle a Liam si šli zaběhat a ostatní spí." Nechce se mi nic připravovat, a tak vytáhnu jogurt.

„Kyle a Liam spolu celkem drží, ne?" řeknu s plnou pusou.

„No, oni jsou bratři, takže k sobě mají nejblíž." odpoví, pokrčí rameny a odnese svoji prázdnou misku na linku. Trochu mi zaskočí jogurt v krku. „Cože? Bratři?" Damien se zasměje.

„No jo. Tak dělej už, ať můžeme vyrazit." popožene mě. Zvednu se a hodím prázdný kelímek do koše a následuji Dama. Vyjdeme před dům, kde už čeká zaparkované bílé auto značky, které jsem zapomněla název. Moc přes ty auta nejsem. Nicméně určitě není nejlevnější. Vlastně bych řekla, že tady mají samá drahá vozidla. Radši se ani neptám, kde na to vzali a nasednu dovnitř.

Jsme na cestě ani pět minut. Snažím se zůstat klidná, ale jsem jako na trní. Mám strach. Strach z toho co uvidím, i když je to nemožné. Museli to tam uklidit. Vážně to nebyl dobrý nápad, ale už je pozdě na to, abych vycouvala se staženým ocasem.

„Jsi nervózní?" šeptne Damien. Otočím hlavu k okýnku a pozoruji ubíhající stromy. Nervózní? Jo, to taky.

„Jsem vyděšená." odpovím spíš sama sobě. Nic na to neřekne a dál se věnuje cestě před sebou. Vjedeme na menší cestu a já konečně mezi větvemi zahlédnu náš dům. Takže to není tak daleko. Damien zaparkuje před naší verandou a vypne motor. Chvíli ještě zůstanu sedět na místě a koukat před sebe. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Otevřu dveře a vystoupím. Pomalu dojdu až před dům. Jenom si posbírám věci a pojedeme pryč. Udělám to rychle, žádné ohlížení.

„Mám jít s tebou?" zeptá se opatrně. S pohledem upřeným na vstupní dveře přikývnu a vyjdu na verandu.

V rychlosti sáhnu po klice a vejdu dovnitř. Můj pohled krátce spočine na chodbě vedoucí do kuchyně. Žádné ohlížení! Napomenu se a vyběhnu schody nahoru. Můj doprovod se drží těsně za mnou. Jen pár věcí. No tak vzpamatuj se! Vstoupím do svého pokoje. Zůstal tak, jak jsem ho ten večer opustila. Postel neustlaná, na ní položený můj notebook. A vedle něho, konečně, pan Teddy. Rozběhnu se k němu a přitisknu si ho na hrudník. Spokojeně zavřu oči a zhluboka nasaji jeho vůni. Vůni domova. Dovolím si chvilku štěstí, ale pak ho zase odložím na postel. Mám ještě práci.

Přejdu ke skříni a vytáhnu tašku, kterou jsem dostala k 11. narozeninám, abych s ní mohla chodit na gymnastiku. Damien se postaví k mému stolu a začne si se zájmem prohlížet poháry a medaile na velké polici nad ním. „Páni, byla jsi fakt dobrá." vydechne užasle.

„Jo, byla." odvětím smutně a dám notebook do tašky. Sbalím si co nejvíc oblečení, mobil, peněženku. Prostě vše, co jsem považovala za důležité, a ještě náhrdelník od mé nejlepší kamarádky Beth. Bodne ve mně pocit viny, že jsem si na ni za tu dobu ani nevzpomněla. Když se mi zdá, že mám všechno, co prozatím potřebuji, otočím se na Damiena, že můžeme jít. On tam už ale není. Asi už je dole, pomyslím si, hodím si tašku přes rameno a vydám se pryč. Dojdu ke schodům, ale tam zastavím. Je totiž vážně dole. Ale ve vlčí podobě. Chodí sem a tam s čumákem u země.

„Ehm...Co to děláš?" zeptám se udiveně a sejdu dolů. Přemění se zpět a starostlivě se rozhlédne kolem. Pořád ale neodpovídá a mě to přestane bavit.

„No tak Damiene, co to má znamenat?" zkusím to znova otráveně. Nepřestává pohledem zkoumat okolí, ale aspoň se uráčí mi odpovědět:

„Zachytil jsem jeho pach." Když na něj nechápavě kouknu, pokračuje:

„Pach toho vlka, Mio."

Ztuhnu a tep se mi zrychlí. Před očima mi proběhne vzpomínka na ty jasně žluté oči, ten úsměv psychopata.

„Měli by jsme jít, musím to vyřídit Derekovi." řekne a otevře dveře. Strnule vyjdu ven a v tichosti nasednu do auta. Myslela jsem si, že na to prostě zapomenu, vyženu toho chlapa z hlavy, protože ho už stejně nikdy neuvidím. Ne, samozřejmě, takhle jednoduché by to být nemohlo. Ale na druhou stranu, pochopila jsem to tak, že ho dokážou najít, ne?

A pokud ho najdou, můžu tomu parchantovi urvat hlavu.

Ucítím, jak se mi při té myšlence prodlouží špičáky a oči zezlátnou. Rychle se otočím k oknu, aby mě Damien neviděl...

wp-conten�c�m<<>