Wild Heart [Dokončeno]

18. Kapitola - Zapomeň

Uběhl týden, dva, tři, čtyři. Všechno jde skvěle. Ve škole rozhovory o mně utichly. Samuel nic nezjistil. S Liamem jsem šťastná jako s nikým jiným. Dokonce mu přestalo vadit, že každý den chodím za smečkou, která je teď pro mě jako druhá rodina. Pořád netuším, co jsou vlastně zač a kde se tady tak najednou vzali. Chtěla jsem o nich říct ostatním, ale ještě jsem se k tomu jaksi nedostala.

Ale stále je tu jedna věc, která mi vrtá hlavou, když jdu spát. A to, že vlk, který zabil moji rodinu, je pořád naživu. Jako kdyby po tom, co Derek zjistil, že jsou oproti nám v převaze, to prostě vzdal. Ale já ne, já to nevzdám, dokud nebudu držet jeho hlavu v zubech.

..

„Mio! Hej, počkej na mě!" řve na mě z druhého konce chodby Beth. Za chvíli už se za hlasitého klapotu podpatků ocitá vedle mě.

„Ty mě jednou zničíš, víš jak je těžký běžet v těchhle kráskách?" postěžuje si a ztěžka vydechne.

„Měla sis koupit radši kecky, říkala jsem ti to." Rýpnu si a krátce pohodím rameny. Vzápětí se uchechtnu nad jejím vražedným pohledem, který po mně hodí.

„Ale prosím tě," odsekne, skoro zmučeně si povzdechne a zavrtí hlavou. Dává mi tím jasně najevo, že tomu absolutně nerozumím a mám raději držet klapačku.

„No, to je jedno," pokračuje zase veselým hlasem, „chtěla jsem ti říct, že dneska si po škole zajdeme do naší kavárny. A opovaž se odmlouvat." Zářivě se na mě zazubí a mně poskočí srdce. Ještě před 'tou událostí' jsme do té malé kavárny chodily snad každý den. Dokázaly jsme tam sedět a povídat si až do večera. Sedávaly jsme u stolu přímo u prosklené stěny, takže jsme měly perfektní výhled na dění na ulici. Pokaždé, když kolem prošel nějaký kluk, hodnotily jsme jeho vzhled, oblečení, vlasy, prostě všechno. A vždycky jsme se u toho nasmály. Moc mi to chybí.

Pousměju se a kývnu: „Dobře, když jinak nedáš."

...

Sedíme v kavárně na našem obvyklém místě a probíráme nejnovější drby. Před sebou naše oblíbené zákusky a výbornou kávu. Se spokojeným úsměvem na tváři zaujatě poslouchám kamarádčino povídání. Když si po chvíli usrknu kávy, Beth se najednou odmlčí. Zabodne do mě svoje zelené oči a chvíli mě mlčky pozoruje. Tázavě pozvednu obočí a odložím šálek na stůl.

„Změnila jsi se," pronese a přeruší tak ticho. Na okamžik přestanu dýchat a srdce mi udělá pár kotrmelců, než se mi podaří otevřít pusu.

„Co-co tím myslíš?" vykoktám. Ví to. Nevím jak, ale zjistila to. Co teď?!

Beth s klidným výrazem vezme ze stolu lžičku a začne s ní promíchávat její latté. Zamyšleně pohlédne někam na druhou stranu místnosti, zatímco já s napětím čekám. Konečně přesune svůj pohled znovu na mě a pokrčí rameny.

„Já ti ani nevím. Jsi jiná..." odmlčí se, jako kdyby hledala správná slova, „takovýhle věci asi člověka poznamenaj, víš." Zůstanu na ni zaraženě koukat. Takže...to neví?

Když si Beth všimne mého výrazu, pobaveně se zasměje, vztáhne ruku na stůl a položí svoji dlaň na tu moji.

„Ale neboj, miluju tě pořád stejně," zeširoka se usměje a já ji rozpačitě napodobím. Roztřeseně vydechnu a konečně se trochu uvloním. Díky bohu.

„Jo!" vykřikne najednou, až poskočím na židli. Zmateně na ni pohlédnu a ona mi ještě víc stiskne ruku, za kterou mě pořád drží.

„Málem bych zapomněla. Zítra pořádám u sebe doma malý večírek. Rodiče zase odjeli na víkend pryč, takže mám volnej celej barák! A samozřejmě musíš pozvat ty tvoje...kamarády." Pohodí svými blonďatými loknami a nadšeně zatleská. Radost z ní jen čiší, já ale zaváhám.

„Mno, já ti nevím, jestli budou chtít. Oni na tyhle věci asi moc nejsou," osvětlím jí. Dobře, spíš já na tohle nejsem. Ale co, jak moc rádi asi vlkodlaci paří? Navíc když se zašívají tak daleko od města. Vsadím se, že vymetat mejdany nebude jejich oblíbený koníček. Určitě.

O pár hodin později..
„Páártyyyy!" křičí na celý dům Laura a ostatní dost výrazným způsobem sdílí její nadšení. Tohle jsem nečekala. Nevím proč.

„Super!" zajásá Kyle a vyskočí z gauče, ale Liam ho okamžitě spraží:

„Ne, ty nejdeš," řekne přísně a zavrtí hlavou. Chudák Kyle vykulí oči a nespokojeně rozhodí rukama.

„Cože? Ale proč nee?! No ták, Liame!" odporuje nejmladší člen naší smečky.

„Prostě ne. Jsi moc mladý a tečka," odbyde jej Liam bez známky slitování. Kyle se zatváří uraženě a se založenýma rukama si kecne zpátky na pohovku.

„Ale Liame, přece ho tady nenecháme," ozve se Zoey a já přikývnu.

„No tak, já myslím, že pro jednou by to nevadilo, ne? Co říkáš, Liame? Pohlídáme ho tam," promluvím k němu a položím mu ruku na rameno. Chvíli mlčí, poté dlouze vydechne, podívá se nejdřív na Kylea, který na něj dělá psí oči, a potom na mě. Mile se na něj usměju a pohladím jej po paži.

„Tak fajn, ale budeš mi na očích, jasný?" rozhodne konečně. Kyle tak znovu vyskočí na nohy a vrhne se mu kolem krku.

„Díky brácha! Budu hodnej!" ujistí ho a pak obejme i mě.

„Díky Mio, máš na něj dobrej vliv!"

...

Jako obvykle, když vyjdu ze sprchy, v pokoji na mě čeká Liam. Naštěstí už jsem si zvykla, takže to pro mě není žádné překvapení. Sedí na okraji postele, v rukou nějaké papíry, které si zaujatě prohlíží. Moc tomu nevěnuji pozornost a jdu se raději převléct. Liam ke mně teď sedí zády, takže prostě shodím ručník a obléknu si krátké šortky a jednoduché tílko na spaní. Zvednu ručník ze země a odhodím ho na židli. Potom si mokré vlasy svážu do ledabylého drdolu a zamířím k Liamovi. Co to má za papíry...?

„Co to děláš?" zeptám se obezřetně, když přistoupím blíž. Až když Liam zvedne hlavu a já tak uvidím, co drží v ruce, zamračím se. To jsou moje obrázky! Rychle překonám tu zbývající vzdálenost mezi námi a vytrhnu mu pokreslené papíry z ruky. Jako první na mě vykoukne náčrt velkého černého vlka se žlutě žhnoucími oči a zlostně vyceněnými zuby. A oba víme, že Liam to není. A oba taky víme, že všechny ostatní kresby jsou podobné. Na některých je vrah mých rodičů ve vlčí podobě, na jiných v té lidské. Vše, co jsem si dokázala z té noci vybavit.

„Promiň, ležely tady," ozve se Liam a já sebou trhnu. Vzdychnu a odhodím papíry na postel.

„To je dobrý, já jen..." nedokončím větu, jen se sklíčeně posadím na postel vedle něj. Já zkrátka nevím, co říct. Liam se přisune blíž a konejšivě mi položí dlaň na stehno.

„Vím, že na to pořád myslíš. Ale musíš na to zapomenout, Mio. Takhle se budeš akorát trápit," pronese tiše a pokusí se mě chytit za ruku, ale vytrhnu se mu a prudce vstanu.

„Zapomenout?!" rozkřiknu se. Rychle se ve mně začne hromadit hněv. Ignoruju Liamův zaražený výraz a pokračuju:

„To myslíš vážně? Mám udělat to, co vy? Všichni jste to prostě hodili za hlavu! Vzdali jste to, ale to já nemůžu, chápeš?! Já MUSÍM něco udělat!" Prudce se nadechnu a rozhodím rukama.

„Co když to udělá znovu? Co když si teď někde pobíhá a vyvražďuje další rodiny, co? A to jenom proto, že MY sedíme se založenýma rukama a absolutně nic s tím neděláme!" Aniž bych si to uvědomila, po tváři mi steče slza. Mlčím, vše, co mě tížilo, jsem už řekla. Už jen stojím na místě, zrychleně dýchám a třesu se po celém těle. První slzu brzy následuje další, a pak další. Vzlyknu a Liam se konečně vzpamatuje a vstane. Dlaní se snažím otřít mokré tváře, ale je to k ničemu. Řinou se další.

Vzápětí mě obejmou dvě silné ruce a já vděčně zabořím hlavu do Liamovi hrudi.

„Promiň mi to, lásko," šeptne mi do ucha a přitiskne mě ještě blíž k jeho tělu.