Wild Heart [Dokončeno]

14. Kapitola - Šedá

Liam:

Tahle chvíle, kdy v objetí ležíme na chladné zemi, mě nutí přemýšlet. Nad tím, jestli dělám dobře, když jí zatajuji to, že jsme se už někdy předtím viděli. Když jí neříkám o tom, co jsem způsobil. Co jsem si od ní vzal. Je to ode mě asi sobecké, ale příliš se bojím toho, jak by reagovala. Možná by mi odpustila, možná by řekla, že to není moje vina. Ale co když ne? Co když se mi vzdálí, co když ji ztratím? Ne, tohle nechci. Ne teď. Ne potom, co se mi tak dostala pod kůži. Potom, co mi začala věřit. Je to sobecké, ale přesto to tak nechám. Alespoň ještě nějakou chvíli. Jediné, na co chci teď myslet, je ona. Její hlava položená na mojí nahé hrudi, její prst, co zlehka obkresluje moje břišní svaly a zanechává za sebou horkou stopu, která mi spaluje kůži. Vůně jejích vlasů, která mě s každým nádechem udeří do nosu a zaplňuje můj mozek.

„Co budeme dělat?" hlesne Mia tiše a pohyb její ruky ustane. Zmateně nakrčím obočí.

„Co tím myslíš?" Optám se, jediné, na co však doopravdy myslím, je touha umlčet ji dalším polibkem. Příliš brzo ukončila to ticho. Moc dobře však vím, co ji trápí. Mia se pohne, zvedne hlavu a opře se o lokty tak, aby mi viděla do očí. Na tváři má neutrální výraz, radost, která se v ní ještě před několika minutami zračila, se vytratila jako pára nad hrncem. Když znovu promluví, hlas má pořád stejně tichý.

„Myslím Samuela. Co s ním uděláme? Co když zjistí, že jsme to my?" Znepokojeně se na mě zadívá. Čeká na odpověď, která by ji uklidnila. Jenže s lovci to bylo vždycky složité. Mají své zdroje, vymoženosti, věci, o kterých nemáme ani tušení. Každým dnem vytváří nové zbraně, nové prostředky jak odhalit vlkodlaka. Nikdo nemůže vědět, co od toho mladého čekat. Když se nad tím zamyslím, jak to, že vůbec zná jeho jméno? Zadívám se do kamenného stropu, vymýšlejíc správnou odpověď.

„Zatím nebudeme dělat nic. Pokud se před ním nikdo nepromění, nepozná to. Bojím se ale, že do naší školy nepřišel kvůli jejímu dobrému hodnocení," povzdechnu si a stočím pohled k Mie. Sleduji, jak se jí napnou svaly na rukou, když uslyší moje slova.

„Poslali ho tam kvůli nám?" pronese zastřeným hlasem. Nejsem si jistý, jestli to byla otázka, nebo prosté konstatování. V každém případě poznám, že jsem svojí odpovědí moc nevyřešil. Pozvednu ruku a palcem jí jemně přejedu po tváři. Koutkem úst se pousměji, když spokojeně přivře oči a pohne hlavou směrem k mé dlani.

„Nevím, možná ne. Možná je to jen blbá náhoda," řeknu a taktéž se zvednu na loktech, jen abych si ji přitáhl blíž k sobě a vtiskl jí dlouhý polibek. V naději, že tak zapomene na lovce a nebezpečí, které nám s jeho příchodem hrozí. Dlaní ji pohladím po rameni a ucítím, jak se pod mým dotykem uvolňuje. Po chvíli se pomalu odtáhnu a pohlédnu do jejích očí, abych uviděl to štěstí, které se v nich znovu objevilo.

„Tak pojď, mám hlad," pobídnu ji a zazubím se nad tím, jak protočí panenkami. Mlčky mě však následuje zpět do vody a na břeh jezírka.

Mia:

Zase se oblékneme a vykročíme tam, kde jsme se před tím objevili. Rozhodnu se, že pro tuto chvíli je naprosto zbytečné zabývat se lovcem v naší škole, a tak veškeré takové myšlenky zaženu někam do zadní části mozku. Jako první kráčím cestou, kterou jsme přišli. Proderu se mezi stromy a zastavím se, rozhlížejíc se po okolí. Liam se vynoří hned za mnou a už otevírá pusu, aby něco řekl. Než však cokoliv vysvětlí, rozběhnu se. Napravo od nás totiž ční ze země veliký kámen, který vypadá jako miniaturní útes. A jelikož se nachází na kopečku, pod ním zeje asi metrová "díra". Lepší provizorní skokánek byste nenašli. A tak na nic nečekám a zamířím právě k němu. Vyběhnu na něj a na jeho okraji se odrazím. Na jednu vteřinu se ocitnu ve vzduchu, mám však dojem, že dopad trvá celou věčnost. Jako kdyby se čas zastavil, když se vrátka v mé duši otevřou, a na světlo světa se vynoří vlk barvy nejčistšího sněhu. Když kompletně převezme vládu nad mým tělem i myslí. Na chviličku mě přepadne závrať, když se moje tělo v dalším okamžiku transformuje do konečné podoby. Ta však zase rychle zmizí v momentu, kdy se moje velké tlapy zakončené ostrými drápy dotknou země. To se mi povedlo! Pomyslím si. V krvi mi koluje adrenalin, ostatně jako vždy, když jsem ve zvířecí podobě. Další a další dávky nadšení a radosti mi zaplavují mozek. Za chvíli se vedle mě objeví můj uhlově černý společník a ucítím na sobě jeho pohled. V jeho stejně tmavých očích se zračí jisté pobavení.

„Smysl pro drama ti očividně nechybí." Uslyším jeho tiché uchechtnutí. Jako odpověď k němu otočím hlavu a drbnu ho do čumáku. Liam po mně vzápětí škádlivě chňapne. Potlačím smích a místo toho se rozběhnu ku předu. Liam mě beze slova následuje.

...

Už jsme blízko, cítím to. Hlad mě žene rychlým tempem vpřed, domů. Sbíhají se mi sliny jen při pomyšlení na nějaké další úžasné jídlo připravené jednou z holek. Ty od kluků tedy taky ujdou, ale... Žádní velcí kuchaři to nejsou. S hlavou plnou myšlenek na tu dokonalou tortillu z minulého týdne si toho nejprve nevšimnu. To až po pár dalších metrech, kde se to pořád stupňuje. Po další chvíli už mě však neznámý pach udeří do nosu tak silně, že automaticky zaryji drápy do hlíny a prudce zastavím. Liam bohužel s něčím takovým nepočítá, a tak do mě zezadu plnou rychlostí napálí. Oba skončíme na zemi, já si jej však moc nevšímám. Jako uhranutá se začnu rozhlížet po okolí, ve snaze najít původce toho pachu. Shodím ze sebe Liama a rychle s postavím na všechny čtyři.

„Bože, co to sakra..." začne Liam zmateně, ale nenechám ho domluvit.

„Pšt!" syknu na něj varovně a donutím ho zmlknout. Očima stále pečlivě pročesávám les. Vypadá však dokonale klidně. Jsem si ale stoprocentně jistá, že tady něco nebo někdo je. Musí být. Skloním hlavu k zemi a znovu začenichám.

„Cítíš to?" optám se pro jistotu, abych věděla, že se mi to jen nezdá. Nepřestávám však zkoumat okolí. Liam hltavě nasaje vzduch a vzápětí pšikne. Roztomilé.

„Jo, něco tady pěkně smrdí," poznamená znechuceně a pomalu se rozejde pryč. Jen co to dořekne, konečně zaregistruji nějaká pohyb. Zpoza širokého stromu se vynoří zvíře. O něco menší než my dva. Se šedivou srstí a bystrýma, světlounce modrýma očima. Jejich barva se skoro blížila barvě jeho hustého kožichu. A jen tak tam stojí. Vlk se ani nehne a propaluje nás pohledem. Nevypadá však nijak agresivně nebo nebezpečně. Přesto na něj zůstaneme překvapeně hledět. Co je asi zač?

„Mio, to není vlkodlak," šeptne Liam se zatajeným dechem a obezřetně si vlka měří. Uchváceně zvednu jednu nohu a udělám pomalý krok vpřed. Skoro můžu vidět Liamův pohled typu Co-to-sakra-děláš. Úspěšně jej však ignoruji a postoupím o další krok směrem k majestátně vyhlížejícímu zvířeti. To lehce skloní hlavu, dál mě však pozoruje šedivýma očima. Těžko můžu odhadnout jeho záměry, v duchu se však uklidňuji tím, že kdyby chtěl zaútočit, poznám to včas. Když se jiné reakce nedočkám, seberu odvahu a udělám dalších několik kroků. Teď už stojím dva metry před ním a doslova můžu cítit tu divokou energii, která z něj čiší i přesto, že teď vypadá krotce jako beránek. Několik chvil váhám, potom však přivřu oči, proměním se a zůstanu klečet na zemi. Vlk sebou trochu cukne a já už se rychle připravuji k obraně. Dál se však nic neděje. Stále klidně stojí na svém místě. Nejistě vztáhnu pravou ruku směrem k němu a tajně doufám, že o ni třeba nepřijdu.

„Mio! Co to děláš, pojď zpátky. Hned," sykne na mě Liam přísně. Má pevný a důsledný hlas, který mě nutí poslechnout jej a vrátit se. Já se však pouze nepatrně přikrčím a statečně tomu nutkání odolávám.

„Nevíš co je zač. Vrať se!" naléhá na mě dál, já ale úmyslně jeho slova ignoruji. Upřeně civím na vlka a srdce mi bije jako splašené. A rozbuší se ještě víc, když se zvíře pohne a popojde ke mně. A pak ještě trochu. A už stojí přímo u mě. Jeho tlama je pouhých deset centimetrů od mých natažených prstů. I tuto vzdálenost se ale rozhodne překonat a strčí svůj čumák do mé dlaně. Jeho dech mě lehce zašimrá na kůži. Koutkem úst se pousměji a opatrně jej pohladím po hlavě. Prsty přejedu po jeho hebké srsti a fascinovaně je přesunu na jeho krk. Unikne mi spokojené uchechtnutí a já se přiblížím ještě blíž. Šťastně se ohlédnu na Liama, který na nás udiveně zírá. Pak se ale jeho pohled přesune někam za mě a on rychle ucouvne vzad. Prudce se znovu otočím, jen abych spatřila, jak se zpoza stromů jako temné stíny postupně vynoří další čtyři vlci. Zajíknu se a okamžitě vstanu. S pootevřenou pusou sleduji, jak se pomalu plíží blíž. Patří k sobě, prolétne mi hlavou myšlenka a usadí se mi v mozku. Ano, vypadá to tak. Taktéž ucouvnu, i když jen nechtěně. Nemám z nich strach, vlastně bych nejraději zůstala a poznala je všechny. Je to však Liamův hlas, který mě teď mnohem naléhavěji nutí je opustit. Povzdechnu si a věnuji poslední pohled celé smečce. Šedý vlk se klidně posadí na zem a pozoruje mě, jako kdyby na něco čekal.

„Vrátím se..." stihnu zašeptat, než mě Liam popadne za ruku a táhne mě pryč.