20. Kapitola - Ty?

4.6K 346 9
                                    


Ještě naposledy se rozhlédnu a vyběhnu zpoza stromů.

Stačí mi chvilička, necelých pět vteřin, a už se skláním nad uvězněným zvířetem. Jeho srst je míchanice snad všech barev, které jsem kdy u vlka viděla. Od bílé, přes rezavě hnědou až po uhlově černou. Ihned, jak si uvědomí moji přítomnost, celý zkoprní a zůstane ztuhle ležet. S rozšířenýma očima si mě odměřeně prohlíží, jako kdyby si nebyl jistý, jestli jej nechci dorazit. 

„Neboj se. Chci ti pomoct," ujistím jej co možná nejklidnějším hlasem. Přikleknu si těsně vedle něj a vztáhnu ruce k síti. Vlk sebou při tom pohybu nepatrně cukne, ale dál už stejně nehybně leží. Nějak jsem nepřemýšlela nad tím, jak jej z toho dostanu, aniž bych mu ještě víc ublížila. Potřebovala bych nůž, nebo něco, čím bych past mohla rozříznout. A pak mi cvakne. Nepotřebuji nůž. Obrátím ruce dlaněmi vzhůru a na moment se na ně zadívám. Čas mě však tlačí, a tak musím jednat rychle. Pevně k sobě přitisknu víčka a zapohybuji nataženými prsty. Potom je sevřu v pěst a představím si, jak se uvnitř mě otevírají malá dřevěná vrátka. Ale ne úplně, jen tak, že z nich může vykouknout bílá hlava mé vlčice. Dál ji však nepustím. Dlouze vydechnu a otevřu oči. Rozevřu dlaň a spokojeně pohlédnu na dlouhé ostré drápy, které mi teď vyčnívají místo nehtů. Na zlomek sekundy se zaraduji, že jsem to zvládla. Poté do jedné ruky chytím vlákno sítě a druhou jej začnu neohrabaně rozřezávat. Když se mi to podaří, rychle se přesunu na další, a pak další. Vlk už zřejmě pochopil, že mu tady milostivě zachraňuji život, a tak se trochu uvolnil. Teď zvědavě zírá na moje pracující ruce a jen vyčkává na chvíli, kdy bude moct uprchnout. 

Tedy, když nad tím přemýšlím, moc daleko nedoběhne. Na hrudníku se mu rýsuje ošklivá rána, které jsem si přes lepkavou krev všude kolem předtím nevšimla. Pohodím hlavou a začnu se raději zase soustředit na provazy. Už to trvá moc dlouho, lovec se jistě brzy vrátí, pomyslím si. Ruce se mi nervozitou jen klepou, přesto se mi nějakým způsobem podaří vytvořit díru tak velkou, abych jej z toho mohla dostat. V tom se tichem rozezní výstřel. Trhnu sebou a ihned mi na mysl vytane obraz Šedého, jak nehybně spočívá v kaluži své vlastní krve. Rychle tu myšlenku vypudím z hlavy a donutím se soustředit na svoji práci. Ještě pořád nemáme vyhráno. Zvíře se jako na povel pohne a začne se neopatrně zvedat, jak se chce dostat ven. Snažím se mu pomoct a odstranit síť, ale jak se vlk v panice vrtí a co nejrychleji se snaží uniknout, jen se do pasti víc zamotá. 

 „Počkej, stůj," zaúpím netrpělivě a jednou rukou jej popadnu za kožich, abych ho aspoň chvíli udržela na místě, a jen doufám, že mi ji neuhryzne. Naštěstí mě jakž takž poslechne a tak se dám znovu do práce. Netrvá to moc dlouho a už jsem skoro hotová. Už jen chvilka a bude to. Začínám se radovat a odstraním poslední vrstvu sítě – ale! 

Když už jsme oba připraveni utéct co nejdál odtud, zpoza jednoho kmene se vynoří další lovec a rozběhne se k nám. Srdce mi náhle spadne až někam do žaludku a oba, já i vlk, zůstaneme nehnutě na místě. Sakra! Zvednu k lovci zrak a vzápětí vytřeštím oči, jako kdybych viděla ducha. No do prdele. Až toho chlapce poznávám. Jen několik metrů od nás nestojí nikdo jiný, než Samuel. Hledíc na něj, přemítám o svém neuvěřitelném štěstí, že na něho neustále narážím. Co jsem komu udělala? On však vypadá taky poměrně překvapeně. I když svůj obličej schovává za tou zatracenou kuší, kterou na mě míří. Znovu. Otevřu pusu, ale neschopná vypravit ze sebe jediné slovo, ji zase rychle sklapnu. Mlčky na sebe hledíme asi minutu. Možná víc nebo míň, nějak ztratím pojem o čase. Náhle Samuel sklopí svoji zbraň. Já se však nepohnu ani o píď. Zcela přesně si totiž vybavuji, že takhle to bylo i poprvé, když jsme se setkali. A taky si dobře vzpomínám, že jsem to byla já, kdo jen několik vteřin potom skončil na zemi se šípem v těle.

Wild Heart [Dokončeno]Where stories live. Discover now