12. Kapitola

6.3K 416 21
                                    

Celý týden se vlekl šnečím tempem. Stále dokola mi byly kladeny stejné otázky:

„A jak se to vlastně stalo?"

„Jsi v pořádku?"

„Jak se teď máš?"

Ze začátku jsem byla z každé takové věty absolutně mimo. Postupem času se ale staly tak očekávané, že jsem s ledovým klidem odpovídala na všechny stejně.

„Nevím, nepamatuji si to. Ano, mám se dobře, děkuji."

Naučenou frázi jsem jako básničku opakovala minimálně pětkrát denně. Většinou to zabralo. Lidé vážně přikývli a v rychlosti se odebrali pryč. Žít si své vlastní životy, protože tohle se jich zkrátka netýkalo.

I přesto, že teď v mém těle dřímala ještě jedna duše, v podobě sněhobílého vlka, jsem se poměrně ovládala. I přesto, na jaké možné hrůzy mě Derek upozorňoval, jsem nikomu neublížila. Samozřejmě, že občas to prostě...nebylo jednoduché. Vlastně už několikrát jsem byla jen maličký kousek od toho, abych všem ukázala mé – naše tajemství. Vždycky se mnou ale byl Liam. Ten, který se mi ze začátku tak vyhýbal, se pro mě stal jediným záchranným kruhem. Vždy tu byl, aby mě chytil za ruku, nebo mě přitáhl do své náruče a šeptem utišil moji vlčici. Hodně jsme se sblížili a já za to byla ráda. Kdo jiný by mě udržoval nad hladinou, když jsem se topila ve svých vlastních emocích a myšlenkách?

Beth. Na tu bych málem zapomněla. Ukázalo se však, že pouze pár dní po tom útoku také našla svoji vlastní útěchu. Max. Kapitán našeho fotbalového družstva. Ale neznamená to, že mě vyměnila. I ona mi v posledních dnech hodně pomáhá. I když nemá ani tušení o tom, co se ze mě stalo. A popravdě ani nemám v plánu jí to v nejbližší době říct. Sama sebe obhajuji tím, že je to pro její dobro. Že ji nechci zatáhnout do tohohle světa. Sama si ale krajně uvědomuji, že moje rozhodnutí je spíše ze sobeckých důvodů. Prostě potřebuji vědět, že někdo mě vidí takovou, jaká jsem vždycky byla. Obyčejná.

...

Konečně pátek! A celý týden bez nějakého většího incidentu. Musím pochválit sama sebe. Už jen pouhých sedm hodin a můžeme s Liamem vyběhnout ze školy a lesem sprintovat domů. Nikdy jsem nebyla za ty dva dny volna vděčnější.

„Mioo! Počkej na mě!" zakřičí na mě zezadu Laura. Protočím oči a zastavím se na místě. Konečně mě doběhne a ihned se mi zahákne za ruku. Společně pak pokračujeme přeplněnou chodbou ke třídě. Laura mě zahrnuje novými informacemi a drby, ale já ji moc nevnímám. Jen koukám na cestu a hlavu my zaplňují myšlenky na víkend.

„Takže, teď chodíš s Liamem?" vypálí na mě. Zarazím se uprostřed pohybu a odtáhnu se od ní. Založím si ruce na prsou a významně na ni pohlédnu.

„Co prosím?" zeptám se a propaluji ji pohledem. Laura si dramaticky povzdechne a rozhodí rukama.

„Ale no tak, Mio. Nejsme slepí. Vždyť pokaždé, když na vás kouknu, držíte se za ruce!" Moje obočí při jejích slovech vyletí až někam do stropu. Odfrknu si a nevěřícně zavrtím hlavou.

„Ne," řeknu prostě.

„Co ne?" zeptá se nechápavě a zamračí se. Tiše si povzdechnu a položím jí ruce na ramena, aby mě pořádně vnímala.

„Tak ještě jednou: Já-s-Liamem-nechodím!" vysvětlím jí a na poslední slovo dám mimořádný důraz. Zůstane na mě koukat, po chvíli se ale vzpamatuje a zamrká svými dlouhými řasami. Poraženě sklopí hlavu a já si naivně pomyslím, že je konec téhle debaty.

Wild Heart [Dokončeno]Kde žijí příběhy. Začni objevovat