My Absolute Master(Akashi Seijuro fanfikce)

Prolog (část 1)

"Huh? Moje peníze na oběd zmizeli!" "Moje taky!" " A moje taky!" řvali všchny děti v mateřské školce, když se prohrabávali ve svých baťůžcích.

"Ale,ale. Copak se stalo vám všem?" přišla učitelka a začala se dětí vyptávat.

"Paní učitelko! Všechny peníze co jsem dostal od maminky zmizely!" "Moje taky!"plakali děti když se zavešovali na učitelku.

"Vážně? Koukli jste se pořádně?" zeptala se a oni všichni kývli.

"Určitě to byla Akane! Vzala je je na 100 %!" "Má pravdu! Určitě to byla ona!" řvali všichni a obviňovali mě.

"To jsem nebyla já! Nic takovýho by jsem neudělala!" brečela jsem

"Vážně? Ale maminka mi říkala ať se s Akane nebavím, protože je to sirotek a že nebyla pořádně vychovaná.""Moje rodiče taky" řvali všechny děti dál a než jsem stačila něco říct, přerušila mě učitelka.

"Akane... chápu proč si to udělala, ale tohle není správná věc. Jen proto že žiješ v sirotčinci kde nedostáváš peníze neznamená že je budeš brát ostatním" řekla učitelka a já zjistila jak je tenhle svět krutý. Jen kvůli tomu že mě moji rodiče opustili si všichni myslí, že jsem nějaký delkvent.... soudili mě i bez toho, aniž by mě poznali.

Utekla jsem. Nevěděla jsem kam utíkám, ale za každou cenu jsem běžela. Všechno bylo příšerné...neměla jsem rodiče...neměla jsem přátele... nebylo tu nic jiného než krutost. Běžela jsem vší silou. Bez toho, aniž bych se koukla na světla na silnici jsem jí přeběhla. Bolely mě plíce a me srdce bylo rozerváno na kusy. Takhle jsem nepusela přemýšlet nad ničím, i když jsem věděla že bych mohla takhle zemřít.... už jsem se o nic nestarala. I kdyby mě srazilo auto, nebo by se mi zastavilo srdce, už bych smutná nebyla. Lítost, smutek, samota, bolest. Všechno bylo spáleno mými slzami. Už jsem takhle bolestivě nechtěla žít, ale pak jsem zakopla o svou nohu.

Jak dlouho už jsem takhle běžela? Zjistila jsem že jsem upadla do nějake zahrady plné květin. Bylo tohle nebe? Byla tu jen krásná vůně květin. Už jsem toho měla dost. Musela jsem projít tolika bolestnými věcmi. Už se do sirotčince nevrátím. Stejně tam na mě nikdo nečeká a určitě jsou rádi že jsem pryč. Už jsem neměla ani sílu se zvednout.

"I když takhle zemřu..... všechno bude v pohodě." plakala jsem a sevřela jsem jednu s květin vedle mě, když jsem najednou spatřila před sebou stín.

" To neříkej. Neříkej takové smutné věci. Vidím že se ti rozbíjí srdce a že nemáš sílu. Ale tvoje tělo ještě může. Tak se honem zvedni" slyšela jsem chlapecký hlas.

"Co je to s tebou! Nic o mě nevíš! Nech mě být!" zařvala jsem na něj.

"To je pravda že o tobě nic nevím, ale tvé srdce pláče pro pomoc. Navíc když se sama zvednout nemůžeš, tak já ti pomůžu." Podívala jsem se na clapce a koukala jsem na jeho delší červené vlasy. Nevědomě jsem sáhla po jeho ruce a moje slzy zmizely. Měl tak jemnou a teplou ruku.

"Děkuju" poděkovala jsem a zvedla se. Pak jsem zjistila že nemá jen červené vlasy, ale také i oči.

"Nemáš zač. Teď ale.... proč jsi sem přišla? Tohle je mimo meze pro prosté občany víš?" zeptal se čevenovlasý chlapec

."Opravdu? Omlouvám se... bežela jsem bez toho, abych davála pozor na věci kolem... Ale co ty?" zeptala jsem se zmateně.

"Co to povídáš? Tohle je moje zahrada. Nepřišla jsi sem náhodou kvůli tomu že jsi přišla navštívit můj dům?" ukázal prstem na místo a když jsem zjistila kam ukazoval, neměla jsem slov.