Avengers Tak trochu jinak - pohled Lisy

Epilog

Pohled They:

Sedla jsem si za notebook. Zhluboka jsem se nadechla a položila ruce na klávesnici.

,,Tak, o čem budeme psát dneska?" řekla jsem si sama pro sebe a zamyslela se. V poslední době se toho docela dost událo. O zlých věcech ale psát přece nemůžu. To chce něco optimistického... ,,Hmmm..." rozhlédla jsem se po pokoji, hledaje nějakou inspiraci. Múza mi ale očividně dala pro dnešek kopačky. ,,Ach jo!" Zády jsem se opřela o křeslo a zahleděla se na stěnu. Nemůžu přece psát o tom, co se stalo před týdnem. Navíc to je časopis pro děti ve školách a nikdo by mi neuvěřil, že jsem byla v jiném vesmíru, pak zase v jiném vesmíru, pak s nervama v prdeli... I když! Tvář se mi rozzářila a rozlil se na ní úsměv. Něco by tu bylo. Můj slib!

Flashback:

,,A o čem například, byly ty tvé články, o kterých jsi psala?"

,,No, většinou jsem se snažila se zaměřit na věci, které by děti ve školách mohly bavit. Přeci jen, Angličtina je pro ně cizí jazyk a zasvětit celou hodinu překládáním nějakého nudného článku, který jim nic neřekne, by je asi zrovna nebavilo." Caitlin chápavě přikývla a Cisco se rozzářil jako zářivka v pečeném koberci.

,,Třeba bys mohla jeden článek napsat i o nás, až se vrátíš!" Zasmála jsem se.

,,Jo, až se vrátím, jeden článek o vás napíšu," ujistila jsem ho.

Rozhýbala jsem si prsty a začala psát.

At one point , far , far away , working in the lab two people . One is called Cisco and the other , a girl named Caitlin ...

(Na jednom místě, daleko, daleko odtud, pracují v laboratoři dva lidé. Jeden se jmenuje Cisco a druhý, dívka, se jmenuje Caitlin...) Usmála jsem se. Kéž by tu tak teď byli.

,,Theo!" ozval se z chodby hlas mé sestry. Otevřela dveře od mého pokoje a nervózně usmála se. ,,Kam jsi prosím tě dala koště?" Protočila jsem oči a povzdechla si.

,,Cos zase rozbila?"

,,No...buď ráda, že to nevíš," řekla nakonec.

 ,,Druhé dveře vlevo, ve sklepě." Přikývla a odešla. Aby jste mi rozuměli, Lisa se ke mně nastěhovala. Bylo pro nás obě nakonec lepší, když jsme po té ,,příhodě" měli někoho, kdo nám rozuměl. I když mi to ještě pořád trochu vyčítala...

Pohled Lisy:

Otevřela jsem dveře od toho strašného sklepa. Neměla jsem ho ráda. Bylo tam mokro, smrad a tma. Thea řekla, že tam nechá zavést osvětlení, ale...hold se jí nechtělo provrtávat si byt. Sešla jsem dolů po rozkládajících se vlhkých dřevěných schodech a s přihmouřenýma očima, abych něco viděla, jsem se rozhlédla kolem. 

,,Kde jsi košťátko?" zeptala jsem se šera kolem. Jediné světlo co tu bylo, bylo zezhora, z chodby a toho moc nebylo. Takže kdybych se tu zabila, nikdo by se ani v nejmenším nedivil. 

Jak umřela?

Ále, spadla na ní omítka...

O něco jsem najednou zakopla a s velkým bouchnutím spadla na zem.

,,AU!" vykřikla jsem.

,,Probůh co tam zase děláš? To koště za nic nemůže," ozvalo se zezhora. Následně jsem uslyšela kroky. Thea slezla po těch zabijáckých schodech zamnou a pomohla mi vstát. 

,,Vidíš někde koště?" zeptala jsem se jí. ,,Nebo jinak. Vidíš něco?" Nastalo ticho. Nechápavě jsem se podívala na Theu, která jako smyslů zbavená čučela na jedno místo na těžké dřevěné polici. A jo, najednou je tady trochu víc světla! Podívala jsem se na to místo kam se kouká a málem se mi znovu podlomily nohy. ,,To...to přece není možné!" vykřikla jsem. 

Na polici, stál kávovar, co dostala Thea od toho vědce a který -jak jsme si myslely- už nebyl použitelný. Když jsme se totiž dostaly zpátky sem, do našeho světa, divně se z něj kouřilo a nechtěl fungovat. Chvíli jsme si myslely, že vybouchne, pak se ale prostě navždy zhasl. Tedy, jak jsme si myslely.

Teď jsme totiž koukaly na ten samý stroj, který zářil jemným slabě modrým světlem. Srdce se mi rozbušilo a chytila jsem Theu za ruku, kterou mi pevně zmáčkla. Světlo z předpokoje zhaslo, což značilo výpadek proudu. Stejný, jako onu noc...

,,Liso..."

,,Theo..." Stroj se rozzářil opravdu silně a jedno z tlačítek na něm, začalo podivně blikat.

,,Poslední stanice," přečetla Thea nápis, který na něm byl. Poslední stanice? Jako že... Thea se na mě podívala s širokým úsměvem. ,,Ano, je to přesně to, co si myslíš. Teda, myslím si." Zahleděla se znovu na tlačítko a nesměle k němu natáhla ruku. ,,Můžeme?" zeptala se mě. Věděla, že rozhodně chci a já zase věděla, že ona chce též.

,,Můžeme," řekla jsem se zatajeným dechem.

,,Tak tedy na poslední stanici," zakřičela a zmáčkla čudlík.

A tak jsme se obě začaly propadat světle modro rudým...tunelem.

Kam?

Na poslední stanici.

A je to tu! Konec! Endešlus! Konečná! 

Vím, že jsme si asi představovali trošku lepší konec, ale...prostě tady to máte. Nemohla jsem tam přece nechat ten smutný konec ne? :D

Takže, jak to tak vždycky bývá, děkuju!

A děkuju tobě, tobě, tobě, a taky tobě! A tobě taky, protože tebe mám obzvlášť ráda! :D 

Prostě a jednoduše děkuju vám všem, co jste přečetli tuhle povídku, ať už jste z Avengers z pohledu Lisy, nebo z Flashe. Nebo obou? Moc si vás vážím a máte u mě velkou pochvalu. Za co? No přece za to, že jste se dopracovali až sem! :D A neříkejte, že to bylo lehké!

Pokud by jste si přáli ještě bonus, tak napište do komentářů :)

JEŠTĚ JEDNOU DĚKUJI!