Avengers Tak trochu jinak - pohled Lisy

6.kapitola Skok

A po delší době, kdy jsem BTW byla na Slovensku, je tu další kapitola. Tak, užívejte si prázdniny. -Hemmy

Běžela jsem za Tonym do záchranných modulů. Kolem nás byl strašný hluk. Zaťala jsem zuby a snažila jsem se Tonyho dohnat. Byl strašně rychlý a moje kondička se rovná metalové opičce sedící na růžové motorce...prostě nic moc. Začalo mě píchat na boku. Zmáčkla jsem si to místo rukou a přerušovaně jsem dýchala. Asi bych po tomhle všem měla začít chodit do posilky.

,,Musím za Bannerem. Zvládneš to už k modulům sama?" zeptal se najednou a prudce zabrzdil, takže jsem to do něj málem naprala. Rozhlédla jsem se. Neměla jsem ani tucha kde jsem.

,,Jo zvládnu, běž," přikývla jsem, ačkoliv uvnitř jsem se málem rozbulela při představě, že už se odtud nikdy nedostanu. Tony se kamsi rozeběhl a já zůstala sama uprostřed prázdné rozbité uličky. Zamnou to bouchlo a já se polekaně otočila. Z podpodlahy se začal vyhrabávat ven nějaký robot. Zkřivila jsem pusu a začala utíkat pryč, co mi nohy stačily. A že mi teda moc nestačily.

Zastavila jsem se až před zamčenými dveřmi. Zkusila jsem je otevřít, ale jak říkám...byly zamčené. No tak holka mysli. Tony by tě tu přece nenechal, kdyby nebyla možnost, jak se odtud dostat. Koukla jsem se za zamčené průhledné dveře a co nevidím...Hromada lidí co se cpe do únikových modulů. Kopla jsem do skla, ve kterém se utvořila malá prasklinka. Ale, ale, že by tady neměli nerozbitné dveře? Kopla jsem do nich pořádně a tentokrát jsem i bouchla pěstí. Dveře se rozletěly a já bolestivě zařvala, když jsem ucítila kus skla rozřezávající mi kůži na tváři. Sklo spadlo na zem, celé od krve a já si chytla půlku tváře, z níž mi pomalu začala téct krev. Jizva nebyla příliš dlouhá...řekla bych tak 7 centimetrů od kraji oka, ke kraji pusy. Bolela ale neskutečně.

Za mnou se ozval výstřel a kousek ode mě se do zdi zavrtala kulka. Pootočila jsem hlavu a viděla ty roboty. Tentokrát ještě blíž. Vyběhla jsem ven rozbitými dveřmi a zamířila si to k modulům. Roboti zatím znepříjemňovali život někomu jinému a tak jsem do jednoho nastoupila.

Dveře se začaly zavírat, když jsem si všimla Steva ničícího jednoho robota za druhým. Jenže to mělo problém. Robotů pořád přibývalo a...a můj modul byl poslední. Nemohla jsem ho tam nechat. Samotného. Vyběhla jsem ven, už skoro ze zavřených dveří a běžela k němu. Jakmile mě spatřil, zorničky se mu zděšením zúžily.

,,Co tu děláš?!" zařval, když už jsem byla u něj, abych ho přes hluk slyšela. ,,Běž! Oni tě počkají!" Ale už bylo stejně pozdě. Modul odletěl a nechal nás tam. Jak nás tam kruci mohl nechat?! ,,Hajzlové!" Zařval Steve, když si toho všiml. To bylo vlastně poprvé, co jsem ho slyšela nadávat.

,,Pozor!" zakřičela jsem, když jsem si všimla robota, co na něj vystartoval zezadu...úchyl jeden. Steve se elegantně otočil, vykryl nás štítem a pak hodil po robotovy, který jim byl hned zničen. Pěkný.

,,Musím tě odtud dostat!" Naštvaně se na mě podíval a já měla sto chutí přeměnit se ve psa, zakňučet, lehnout si na zem a rukama si zakrýt oči. Jeho pohled ale najednou změkl, ani nevím proč. ,,Co se ti stalo?" řekl jemně a prstem se dotkl mé rány na tváři. Bolestivě jsem zasyčela. Ten mi teda moc nepomáhá.

,,Nic, jen škrábnutí," řekla jsem rádoby lhostejně. HAH
! Stává se ze mě tvrďák! Vždy jsem to chtěla říct!...Vážně zraněná... Steve se zamračil ještě víc než předtím. Uhnul pohledem a zničil další dva roboty, kteří nás chtěli znásilnit...nebo něco podobného, to já neřeším. Pak sklouznul pohledem zpátky ke mně. Vyhoupl si mě do náruče a začal se mnou někam běžet. Loď se mezi tím začala pomalu naklánět.

,,Co to děláš?!" zařvala jsem mu do ucha, ale on mě ignoroval. Jasně, nevšímej si mě! Proč ne! Nejednou jsme se zastavili na okraji lodi. Všimla sem si Steva, který se dívá několik kilometrů pod nás, na vodu. NĚKOLIK...KILOMETRŮ! Vracím zpátky, všímej si mě! Bože já nechci umřít!

,,Zhluboka se nadechni!" řekl mi potichu. NE,ne,ne,ne! Ty mě nepustíš dolů! Ani náhodou! Nech toho a neděs mě! Taky se nadechl, kousek odstoupil a pak se rozběhl a skočil. Do prdele! Začala jsem řvát, protože jsem věděla že tohle přežít nemůžeme. Teda možná on. Ale já? Ne.