Avengers Tak trochu jinak - pohled Lisy

5.kapitola Jen klid...

 A je tady pátá kapitola. Snažila jsem se, aby byla trochu zajímavější, tak snad se mi to podařilo. To koneckonců usuďtě sami ;) .   -Hemmy

Naštvaně jsem za sebou zabouchla dveře. Dost ošklivým způsobem jsem zaklela a utřela si slzu, která mi začala téct po tváři.

,,Idiot, kretén! Bůh jeden zasra*ej!" Myslím, že vám asi nemusím objasňovat o kom se mluví...teda o kom já mluvím. Trpím totiž sebemluvou. A to hlavně, když jsem naštvaná. Jo, i bůh dokáže člověka pěkně nasrat. Co vám řeknu. Trochu jsem se s Thorem nepohodla a on mi mírně nepěkným způsobem připomenul, jak nedůležitá moje bídná existence na téhle lodi je. No a jelikož nejsem ten typ, co se rád hádá, odešla jsem sem. Do svého pokoje, který jsem taky nejdřív poctivě půl hodinu hledala. Aaaach jo.

Ze dveří se najednou ozvalo klepání.

,,Zavřeno!" zařvala jsem rázně ale mírně rozechvělým hlasem, který mě připravoval na příval slz. Popotáhla jsem, a naprosto ignorujíc klepání za dveřmi, pokračovala jsem ve svých úvahách. ,,Někdo by mu tím jeho kladivem měl udělat plastiku obličeje!"

,,Liso?" ozvalo se zpoza dveří. Povzdechla jsem si. Ten hlas patřil Stevovy a toho jsem nemohla jen tak vyhnat. Otevřela jsem dveře. Díval se na mě soucitným pohledem.

,,Nepotřebuju uklidnit," ujistila jsem ho a z oka mi utekla další slza. Tak to ho asi moc nepřesvědčilo.

,,Nevypadáš tak." Vždyť to říkám. Otřela jsem si slzu a pustila ho dovnitř. On zavřel dveře a sedl si vedle mě na postel. ,,On to tak nemyslel." S nadzvedlým obočím jsem se na něj podívala a znovu popotáhla. ,,No, možná myslel ale...ale..."

,,Ale měl pravdu," dokončila jsem za něj větu.

,,Ne! To jsem říct nechtěl já..."

,,Ale vždyť to tak je. Moje bídná existence je tu absolutně nepotřebná. Já...já jen chci najít svoji sestru. O nic z tohohle jsem se nežádala." A přišlo to. Tsunami, jakou tenhle pokoj ještě neviděl. No, nepřehánějme. Začala mi téct jedna slza a když jsem se ji snažila zastavit, jen jsem to zhoršila. Za chvíli už mi slzy tekly jedna za druhou a já je nemohla zastavit.

,,Ale to není pravda a ty to víš," řekl jemně a objal mě. Začala jsem mu brečet do náruče. Kapitánovy Amerika. Avengerovy. Superhrdinovy. Byl teď moje jediná útěcha. Ale ani ta mi nedokázala zastavit slzy.

Netrvalo to ani pět minut a už měl tričko na místě, kde jsem měla hlavu dokonale promočené od mých slz. Přivinul si mě k sobě ještě pevněji, až jsem slyšela tlukot jeho srdce, který se mou těsnou přítomností ještě zvýšil.

,,Ty nejsi zbytečná. Ty jsi ten důvod, kvůli kterému to děláme."

,,Co?" zamumlala jsem mu do trička.

,,Snažíme se najít cestu ven pro tebe a tvoji sestru, která je teď bůhví kde."

,,Nevěřím, že to dělá Fury kvůli mně. Obyčejnou městskou dívku, která nesahá svojí sestře ani po kotníky. Ta mu může být ukradená." Znovu jsem zavzlykala.

,,Možná ne on, ale já ano." Vzhlédla jsem k němu. ,,Liso...sice tě ani moc neznám, ale tohle místo...tenhle vesmír je moc nebezpečný. A já...nevím proč, cítím potřebu tě ochraňovat." Zadíval se mi hluboko do očí. ,,Nedovolím, aby se ti něco stalo," řekl tišeji. Slzy mi sice ze značné části zakrývaly výhled, ale i tak jsem jeho upřímný pohled viděla. Cítila jsem ho. Ještě nikdy jsem nic takového necítila.

Sklopila jsem pohled a znovu hlasitě potáhla. Jeho ruka se mi objevila na tváři. Bylo to uklidňující. Položila jsem se o ni a vnímala její teplo. Mírně mi zvedl tvář a než jsem stihla otevřít dokořán oči, políbil mě.

Kapitán Amerika mě políbil! Mě! Srdce mi vyletělo až někam do mozku a začalo v něm zuřivě bít. Ani se to nedalo moc pokládat za polibek. Za pár sekund se Steve odtáhl a začal se nervózně omlouvat.

,,Já...moc se omlouvám. To...to byla chyba omlouvám se. Moc...moc se omlouvám," koktal roztřeseně a já se začala smát. To ho zřejmě vykolejilo ještě víc. Když tak nad tím přemýšlím, tady vidíme, kdo řídil vlak co zajel Bartošovou...

,,Víš že jsi roztomilý, když se červenáš?" Trochu troufalé tvrzení, ale pravdivé. Steve se opravdu červenal jako Tony v baletní sukničce po požití mexických fazolek. A myslím, že moje malá poznámka mu nikterak zvlášť nepomohla.

,,Já...promiň," zamumlal a rukou si začal prohrabovat vlasy. Zprvu to vypadalo na trapné ticho ale...

,,Jo, to už jsi říkal," usmála jsem se. ,,Ale i tak děkuju." Podíval se na mě. ,,Myslím za...za rozptýlení," řekla jsem rychle a pro změnu jsem se začala červenat já. To Steva trochu uklidnilo a taky se usmál.

,,Víš, že jsi roztomilá, když se červenáš?"

,,Ale noták!" řekla jsem nahlas a oba jsme se začali smát.

Do pokoje se najednou vrhl Tony...jo, ten v baletní sukýnce.

,,Útok! Na loď! Rychle!" Vytřeštila jsem na něj oči a rychle vstala. Steve udělal to samé a naléhavě se na mě podíval.

,,Běž." Přikývl a rychle zamířil k východu. U dveří položil ruku na Starkovo rameno a řekl mu:

,,Postarej se mi o ni." Ten přikývl a on začal kamsi utíkat. Podívala jsem se na Tonyho.

,,Poběž!" zařval, když se z nedaleké místnosti ozval výbuch. Vyděšeně jsem k němu přiběhla a začali jsme utíkat k únikovým modulům.