Avengers Tak trochu jinak - pohled Lisy

13.kapitola Smashing!

Moc se omlouvám, že delší dobu nic nevyšlo, ale teď nemám po škole moc času a energie na psaní, takže kapitoly nevycházejí tak často...

-Hemmy

Ještě dva další dny mě bolela hlava... Nevím přesně, co jsem ten večer všechno vyváděla, ale málo toho asi nebylo. Steve semnou z nějakého neznámého důvodu nechtěl mluvit, což mě dost iritovalo a naopak Loki se choval jako můj nejlepší kamarád. No vážně lidi...co se stalo?!

Den po tom šíleném večírku, který už si nikdy nebudu chtít zopakovat jsem samozřejmě naší milé Natashe nezapomněla připomenout co úžasného předešlého dne dělala. Za což mi sice nepoděkovala, ale kdybych to měla brát více optimisticky, jistě byla ráda, že jsem jí vše vylíčila...

Další den jsem se hned po ránu pohádala se Stevem kvůli...no a teď se podržte, propisce, což mě samozřejmě vytočilo do nepříčetnosti a tak jsem se šla raději projít po základně. Tam jsem v jedné z mnoha chaoticky umístěných chodeb narazila na Xaviera. Ten si hned přečetl z mého mozku všechny důležité informace a pozval mě k sobě do pokoje. Uklidněte se, úchyl to není a tak jsme si jen povídali. A to pěkně dlouho. Šli jsme spolu na oběd, kde jsme taky kecali a nakonec jsme šli kecat i ven. Tím vším jsem zase vytočila toho...jo! Toho Logana, který si chtěl asi celý den promluvit s Xavierem, ale nemohl. Musím ale přiznat, že s tím chlapíkem na vozíku, který si říká Xavier a který by teoreticky mohl být můj děda, se vážně dobře povídá. Má odpověď snad na vše a jeho názory jsou už vyspělé a mají hlavu a patu. Aaaach, kéž bych já měla takového dědu!

Dneska, konkrétně teď ležím na posteli a čtu si nějakou mě neznámou knížku. Je to jakási ruská fantasy a jmenuje se Noční hlídka. Je to zajímavý a vtipný. Upřímně, nikdy by mě nenapadlo, že může nějaký Rus napsat něco tak dobrého.

,,Já vím," odpověděl jsem. ,,To samozřejmě vím, Gesere. Ale stejně bych si to moc přál." Zavřela jsem knihu a překvapeně se zahleděla do stěny. Musela jsem teď chvíli přemýšlet o tom, co jsem právě přečetla. Byla jsem plná různých pocitů a jako –skoro po každé knížce- jsem si je musela utřídit.

Chvíli jsem mlčky čučela na stěnu a pak se podívala na obálku knihy.

,,Sergej Lukjaněnko," přečetla jsem jméno autora. ,,Chytrý chlapík." Usmála jsem se a vzpomněla si na dalšího chytrého chlapíka. Tentokrát na toho, který mi tuhle knížku poradil.

,,Až se budeš nudit, přečti si tohle. Je to sice fantasy, ale nemá moc daleko ke skutečnosti...jen jsou tam jiné názvy a jména." To byla jeho slova, když mi tuhle knížku vkládal do rukou.

,,Díky Charlesy." Neměla jsem sice žádnou šanci, že by mě teď mohl Xavier slyšet, nicméně říct jsem to mohla. Položila jsem knížku na stůl a rovnou se zaúkolovala na další den. Zítra mu knížku vrátím. Podívala jsem se na hodiny visící na stěně. 21:00? To není tolik... Ještě pořád není tak pozdě, abych mu knihu nemohla vrátit už dnes. Posadila jsem se na posteli. ,,Ono vlastně proč ne," řekla jsem nakonec rezignovaně a postavila se. Zvedla jsem knihu a vyšla z pokoje míříc si svoji letovou dráhu rovnou ke Xavierovi.

Přišla jsem k jeho pokoji a párkrát zaklepala. Nikdo neodpověděl, zato jsem ucítila dotek Charlesovy mysli. Takhle si on čekuje každého, kdo mu zaklepe na dveře? No tak to nazdar!

,,Dále," ozvalo se v následující minutě. Otevřela jsem dveře a zahlédla Charlese sedícího ve svém kolečkovém křesle s milým úsměvem na tváři. ,,Jak vidím, knížka se ti líbila," stočil svůj pohled ke knize v mé ruce.

,,A...ano. Je úžasná," usmála jsem se. Charles přijel ke mně a knihu si vzal. Pak ji uložil v malé knihovničce, kterou měl u postele a vybral z ní další.

,,Tohle je pokračování. Lukjaněnko napsal několik dílů, z nichž je většina docela dobrá. Takže pokud chceš," podíval se na mě.

,,Jistě! Ráda si přečtu víc!" Vzala jsem si od Xaviera knihu a poděkovala.

Večer jsem si ještě chvíli četla, než mi do pokoje vběhla děsivá parodie Lokiho. Tázavě jsem se na něj podívala. Tedy až potom, co ze mě opadl prvotní strach a zděšení...

,,Mámě problém," téměř zařval a začal se vydýchávat. Asi už běžel za několika lidmi. ,,A vážný!" To byl jasný povel alá: Zavři sakra tu knihu, vstaň a následuj mě, jinak z tebe udělám smaženou tatarku! A já nechci být tatarka!...Takže jsem ho logicky poslechla a následovala ho tempem zběsilého úprku na místo zvané kuchyň.

Tam, uprostřed hromady...všeho (nádobí, stoly, židle...no prostě všechno) stál Bruce. Tedy ne Bruce, ale Hulk a co dělal? Mlátil sem a tam, ze strany na stranu...Z MÝM PŘÍTELEM!!! Je fuk, že se momentálně se Stevem nebavím! Takhle s ním mlátit můžu jen já!!! No, ale co teď? Nemůžu jen tak přiběhnout za Hulkem a říct: Hele zlatíčko, vím že se zlobím, ale mohl bys prosím přestat házet s mým přítelem?!!! ... Nebo můžu? Ne, definitivně ne! Na zabití přerostlou zelenou žábou jsem ještě moc mladá.

,,Co uděláme?!" řekla jsem v panice, když jsem si všimla, že Steve krvácí. Do kuchyně v tom momentu přispěchala Natasha, která si to rychle zamířila k nasranému Hulkovi. Snažila se ho uklidnit, ale moc to nepomáhalo. Co teď? ,,Co teď?!" Mám to! Jen jeden člověk, může té přerostlé brokolici pomoct, se vrátit do normálu. A to je Xavier.

Rozběhla jsem se k němu do pokoje a cestou narazila do pár lidí, kteří se očividně přišli na ten cirkus taky podívat.

,,Charlesy!" křikla jsem a vběhla rychle do dveří. Charles se zrovna bavil se Storm a můj náhlý příchod ho zřejmě překvapil. ,,Máme...máme problém," snažila jsem se vydýchat. ,,Bruce on...on se přeměnil v... Hulka a...a teď mlátí s mým...se Stevem!" Na to už Charles pohotově zareagoval. Zmáčknul jakési tlačítko na svém křesle a rychle se rozjel za mnou.

. . .

Nakonec se problém vyřešil. Xavierovi se povedlo Hulkovi dostat do hlavy a nějakým mě neznámým způsobem ho i uklidnit. Už zbývala jen jedna věc k vyřešení a tu jsem si vzala na starost já. Proč? Protože jsem extrémně naštvaná a právě teď, mám chuť někoho zabít! Zatáhla jsem Steva –i přes jeho odmlouvání- do svého pokoje a hlasitě za sebou zabouchla dveře. To Steva očividně utišilo.

,,Co si to představuješ?!" začala jsem. ,,Naštvat Hulka! Mohl ses zabít! Ne, on tě mohl zabít!" Nebo z tebe udělat tlačenku z modrých žampionů. No to je tedy nechutná představa. ,,Ty...ty..." Zhluboka jsem se nadechla a smířila se s tím, že nemá cenu začínat zbytečně hádku. A nakonec...Stevův obličej tomu naznačoval. Lhostejný výraz...tak lhostejný, že bych mu nejraději dala pěstí. To jsem nakonec neudělala...fajn, dala jsem mu facku. ,,A vůbec! Proč jste se hádali?!" Chvíli byl ticho a jen se na mě tak nějak divně díval.

,,Kvůli..." sklopil zrak a zase na chvíli stichnul. ,,Kvůli tobě!" pohled znovu zvedl a teď z něj byl jasně vidět vztek. Vztek...na mě.

,,Co?!"