Avengers Tak trochu jinak - pohled Lisy

2.kapitola Automat

 A druhá kapitola. Co vám k ní řeknu? No...měla jsem lepší náladu a...       -Hemmy

,,Asi bych se měla představit, když už ti tykám," řekla jsem pošahaně se tlemící a napřímila před sebe ruku. Kapitán se na ní chvíli jen tak díval...jako by se ujisťoval že na ní nemám moučkový cukr nebo co (všichni víme o čem mluvím). Pak mi ji ale stiskl. ,,Lisa...Vernerová, to už ale asi víš."

,,No, vím...Steve...Rogers." On se červená? Proč se sakra červená? Mě tady nachytá jak se hrabu v automatu a vytahuju na něj zadek a ...ou. Začnu se červenat ještě víc. Řekni něco. Prosím! ,,Co jsi tu dělala?" Jo!

,,Snažila se vybrat svoje brambůrky. Potvory jedny ale nechtěj ven!" Steve se usmál. Díky bohu. Už jsem si myslela, že na ten jeho udivený výraz budu muset koukat pořád.

,,Jestli chceš, pomůžu ti." Usmála jsem se.

,,To bys byl hodný." Přišel k automatu a ruku vložil do díry (proboha), z níž se vybírají koupené věci. Ale ani jemu je nešlo najít. Najednou sebou škubnul.

,,Mám je," oznámil. Ale zřejmě mu nešly vybrat. Klekl si a potáhl. Automat se najednou prudce zhoupnul a začal padat přímo na něj. Přiskočila jsem k němu a dala ho do původní polohy (proboha!). ,,Díky." Přikývla jsem, to ale nejspíš neviděl. Stoupl si na čtyři před automat a začal se tam prohrabovat. I já si našla v této bezvýsledné situaci činnost. Koukala jsem mu na zadek. No co?! Kdo by to na mém místě neudělal?

,,Asi už je mám," řekl po pár minutách. Já jsem ještě pořád stála za ním a zamyšleně se mu koukala na zadek.

,,C..co? Jo..jo," vyhrabala jsem ze sebe a kousla se při pohledu na ta panoramata před sebou do rtu. Co to ksakru říkal? Pootočil hlavu aby na mě viděl a já se na něj podívala s andělským úsměvem. Červená. Hodně. A on taky. Tohle je trapas. Tak se mu už sakra přestaň koukat na zadek! Moje napomenutí sebe sama fungovalo. Přišla jsem k němu z boku a klekla si. Nechápavě se na mě podíval. ,,Posuň se."

,,Co?"

,,Posuň se," řekla jsem s úsměvem a šťouchla ho bokem. Trochu se poodsunul napravo a já mu začala pomáhat vytahovat ... brambůrky. Chvíli jsme se ještě společně trápili, pak Steve řekl:

,,Tohle nemá cenu." Přikývla jsem a sáček zaseklý kdesi vzadu v přehrádce pustila. Naše ruce se setkaly. Ucítila jsem to teplo, které z nich sálalo. Všimla jsem si, že se Steve trochu zachvěl, ale neodtáhl se. Zadívala jsem se mu do očí a on udělal to samé. V té jeho modré krajině, kterou jeho oči tvořily, by se jeden lehce ztratil. Já ale ne. Já přesně věděla, co v jeho krásných modrých očích hledám. ,,Já..." nadechl se ke slovu ale nepokračoval. Najednou jsem se cítila tak bezbranná. Jemně mi zmáčkl ruku. Pomalu jsem vydechla. Cítila jsem z něj upřímnost a pochopení pro situaci, která nastala s mojí sestrou. Asi to zní vážně divně, ale byl to první takový upřímný dotek, který jsem od jejího zmizení s někým měla. A je dost ulítlý že v přehrádce automatu na jídlo.

,,Co to tu sakra děláte?" ozvalo se zpoza nás a my se oba najednou rychle otočily. Natasha na nás koukala se založenýma rukama a nadzvedlým obočím.

,,No..." začala jsem já, ale byla jsem tak vykolejená z toho co se teď stalo, že jsem jen zamrzla na tom ,,no".

,,Já...Pomáhal jsem jí."

,,A s čím? Nevypadalo to, že bys jí tím rádoby romantickým koukáním do očí pomáhal." Steve se začervenal...ještě víc. Sakra Natasho! Natasha ale vypadala, že si tento moment nehorázně užívá. A to jí já nedopřeju.

,,Klídek. Zasekl se mi tu sáček a nešel nám vybrat. Klidně to zkus, ale pochybuji že s tím něco uděláš. Vypadá to, že tenhle automat by byl krátký i na tebe," řekla jsem s vyzývavým výrazem. Natasha protočila oči a přišla k nám. Stoupli jsme si a poodešli za ni. Začala se hrabat v automatu a my začali tiše utíkat pryč. Zahli jsme za roh. Pak další a když jsme byli z doslechu, začali jsme se smát.

,,Dobrý nápad," připustil Steve a já se přehnaně uklonila. Podíval se mi znovu do očí a trochu zvážněl. ,,Asi už budu muset jít. Zapomněl jsem na důležitou schůzi." Přikývla jsem.

,,Snad se ještě..." Povzdechla jsem si. ,,...uvidíme," dodala jsem, když už byl Steve pryč. Rozhlédla jsem se. No super. A teď jsem kde? Hmmm... Automat na pití? Ani náhodou! Už nikdy!

,,Zdravím," pozdravil mě Mariin hlas a já sebou leknutím trhla. Otočila jsem se.

,,Bože tohle mi nedělej. Ahoj. Nevíš kudy do mého?"

,,Ty ses ztratila?" Co myslíš? No kapry tu nechytám. ,,Tak tos zabloudila docela daleko."

,,To víš, jsem šikulka." Maria se usmála.

,,Pojď, dovedu tě tam." Vydala jsem se za ní.

Tiše jsem šla vedle ní a v duchu si promítala dnešní den od začátku až po konec. Na tom konci jsem se usmála. Nakonec tenhle den nebyl až tak špatný.