Avengers Tak trochu jinak - pohled Lisy

16.kapitola This-is-KAWAII!!!

,,Jsi si jistá, že je to dobrý nápad?" zeptal se Bruce neklidně. No, zda to je, nebo není dobrý nápad, to opravdu nevím. Je to vlastně první, co mě napadlo, když jsem nad tím začala přemýšlet...

,,Já...nevím. Neví zda je to dobrý nápad Bruci, ale za zkoušku to stojí, ne?" Pokusila jsem se o nesmělý úsměv, ale vznikl z toho spíše jakýsi divný úšklebek. Neměla jsem z toho dobrý pocit, ale teď už by bylo příliš padavkovské to vzít zpět. 

,,No, nevím Liso. Je to příliš nebezpečné, navíc...co by tomu asi řekl Fury?"

,,Fury o tom raději ani nemusí vědět."

,,Chceš ode mě, abych mu lhal?"

,,Nelhal, spíš jen neříkal důležité informace. To se jako lhaní nepočítá," řekla jsem nesouhlasně. ,,A není to až tak nebezpečné. Jednou už vám to vyšlo ne? Takže to nejdůležitější by tam mělo zůstat uložené ne?" Bruce se na mě nedůvěřivě podíval. 

,,Ty jsi ten stroj asi ještě neviděla že?"

,,No...jo, jednou..." Nervózně jsem se poškrábala na hlavě. ,,Než jsem se sem dostala. Takovej malej, modrej, svítící...vypadá jak kávovar, ne?" Bruce se na mě podíval, jako na největšího magora.

,,K...kávovar?" zeptal se rovněž nervózně. Chvíli na mě jen tak zíral a asi se všemožně ovládal, aby nečapnul nejbližší teploměr a nezměřil mi teplotu. Pak pootevřel pusu, ale nic mu z ní nevyšlo a nakonec jen zakroutil hlavou a řekl: ,,Ne, tohle rozhodně není dobrý nápad!" Zvedl se a už mě vedl ke dveřím. ,,Byla chyba nad tím už vůbec přemýšlet."

,,Cože?!" vyhrkla jsem a otočila jsem se k němu tváří v tvář. ,,Co to říkáš? Proč? Sám dobře víš, že to co se děje, se s největší pravděpodobností děje kvůli ní. Bruci (sry ale fakt netuším, jak se to skloňuje...)  víš, že bez ní to nemůže zastavit ani sám velký Fury a navíc..." Rozhlédla jsem se, jako bych snad čekala nějakou podporu od dveří, ručníku nebo...co to sakra je?! Bruci! Ty kanče! 

,,Liso, ne. Opravdu raději ne." Ukřivděně jsem se na něj podívala, takže raději uhnul očima. Do místnosti v tom vletěl Steve se slovy:

,,NÉ! LISO! TO NEMŮŽEŠ UDĚLAT! VŽDYŤ UMŘEŠ!!!" Zastavil se až kousek přede mnou a začal se všemožně vydýchávat.

,,Ehm...Steve? Jsi v pořádku?" zeptala jsem se trochu zaraženě. Vzhlédl ke mně a rychle mě objal.

,,Loki mi řekl, co se chystáš udělat!"

,,A co ti řekl?" zajímala jsem se.

,,Že se..." v tom se zasekl a vypadal, že začal trochu přemýšlet. ,,Vlastně jen řekl, že se pokusíš utopit se v nějakém divném svítícím kávovaru či co..." Moje puse se nafoukla jako Paroubek v Trenčíně a následně explodovala. Explodovala smíchem samozřejmě. Dokonce i Bruce zamnou se začal potichu smát a Steve...ten na nás začal chudák koukat jak na Lenina v předsíni. ,,Co...co se děje?"

,,Co se děje?" řekla jsem se smíchem. ,,To ti ani trochu nepřišlo divné, že bych se jednoho dne rozhodla utopit se v kávovaru?" Zas takovej magor ještě nejsem. Zatím. 

,,Ano, přišlo ale když ty jsi schopná čehokoliv..." bránil se Steve.

,,Au, to bolí!" imaginární kudlou jsem se píchla do srdce a naznačila, jak v mrákotách padám k zemi. To už rozesmálo i Steva. Otočila jsem se na Bruce. ,,Tak já už půjdu." Přikývl. ,,Ale nemysli si, zítra přijdu znovu." Jeho úsměv se zkřivil do nepřátelského úšklebku.

Vydali jsme se společně se Stevem k pokojům. Byli jsme sice ticho, ale bylo mi jasné, že Steve mlčí jen proto, že si formuje další a další otázky, kterými mě bude chtít za pár minut zasypat. 

,,A o co ti teda šlo?" zeptal se první otázku. Zamyslela jsem se, co mu odpovědět. Rozhodně jsem mu nemohla říct, že jsem se vydala za Brucem, abych ho přemluvila kvůli znovu zpojezdnění toho stroje co mě sem přenesl. Chtěla jsem se dostat za sestrou a pomoct jí se dostat odtamtud, kam se nedopatřením dostala. Bruce mi ale nechtěl dovolit abych se stala jeho pokusním králíkem, protože tvrdil, že je to příliš nebezpečné. 

,,Ále, o nic," mávla jsem nad tím rukou a rozhlédla se po číslech na dveřích pokojů. 213, 214, 215, 216... ,,Steve? Nevíš náhodou, jaké je mé číslo pokoje?"

,,222," oznámil mi a já se v tom okamžiku zastavila. Steve se zamnou nechápavě ohlédl. ,,Co se děje?"

,,A...ale nic."

Flashback: 

,,Mami já nechci!" postěžovala jsem si. Máma mě objala a soucitně mě poplácala po hlavě.

,,Já vím. Ale musíš, slíbilas to tatínkovi a sliby se mají co?" 

,,Plnit," zabručela jsem otráveně. Začala se mě zmocňovat panika. ,,Ale mami já se bojím!" 

,,Klid," začala mě konejšit. ,,Vím, že je to poprvé, ale nemáš se čeho bát. I já, i tatínek...všichni si tím prošli. Navíc," usmála se. ,,Teď už se z tebe stane velká holka." Usmála jsem se.

,,Opravdu?" Máma se zasmála a pevně mě k sobě přitiskla. 

,,Jistě že!"

***

,,Tak třído," křikla přátelským hlasem paní učitelka, abychom jí všichni slyšeli. ,,K paní Veselé si přijdete pro papíry o vašem rozřazení do pokojů. Večerka je v osm, s paní vychovavatelkou vás přijdeme zkontrolovat." Za mnou se ozval tichý smích a já se otočila. Parta nejhorších dívek ze třídy. Zase se mi smály. Do očí se mi nahrnuly slzy. Já tu být nechci!!! 

,,Lisa Vernerová, Anna Popelavá, Denisa Cenná a Kateřiny Silná a Nováková budou spolu v pokoji číslo 222!" Vytřeštila jsem na naši vychovavatelku oči. Tohle mi nemůže udělat! Ty holky mi nedají pokoj! Vysmívají se mi, mlátí mě, šikanují!

Byly to nejhorší tři dny mého života. Domů jsem se vrátila celá otlučená a jakmile se máma co-by jen slůvkem zmínila o škole nebo mém výletu, rozbrečela jsem se. Na takové věci se totiž nezapomíná. 

Cítila jsem, jak mi z očí vytekly dvě velké slzy. Svoji školu, třídu, jsem vždy nenáviděla. Těch pár let, co jsem se svými spolužáky strávila, byla nejhorší léta mého života.

,,Liso co se děje?" zeptal se mě Steve, který mi teď vlezl do cesty. Zastavila jsem se a sklonila hlavu. ,,Co se děje?" zašeptal a mírně mi rukou nadzvedl tvář. Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem vidět, jak se na mě Steve dívá. Srdce se mi rozbušilo a z očí mi vytekly další dvě slzy. Steve mi je jedním prstem setřel a objal mě.  ,,Víš, že mi můžeš říct cokoliv, že?" Mírně jsem mu zavzlykala do trička. Jsou věci, které ti říct nemůžu Steve. Které ti nikdy nebudu moct říct. Nebudu totiž chtít.

,,A...ano," popotáhla jsem.

Odvedl mě do pokoje a zůstal v něm se mnou. Po chvíli už jsem ty příšerné myšlenky na minulost vypustila a věnovala se jen a jen jemu. Navíc...člověk by nikdy neměl žít v minulosti. 

Původně jsem myslela, že velký zlom přijde už tuto kapitolu, ale vypadá to, že až tu příští...Takže jdu psát :D

-Hemmy

Oh! Málem jsem zapomněla! Další kapitola, nebo spíš jeden její úsek asi nebude pro slabé nátury takže...No co, když vám to rodiče dovolí, tak si klidně čtěte :D 

Reklamní poznámka: Nepříznivé trvalé následky z příští kapitoly, nejsou chybou redaktora a nebudou nijak přeplaceny.

:D