Avengers Tak trochu jinak - pohled Lisy

3.kapitola Snídaně

Je tu snad nejdelší kapitola, jakou jsem kdy na wattpedu vydala. Ano, teoreticky bych ji mohla rozdělit na dvě části, ale kdo jsem? No kdo jsem? Rebel! A tak ji tady máte, celou a v plné kráse :D.   -Hemmy

Otevřela jsem oči. Fajn, pro jednou to nebyl jen sen. Furt trčím v Marvel vesmíru a furt mám pocit, že bych jim tady vyžrala celou loď. UUUUU moje bříško! Posadila jsem se na posteli a protáhla se. Z žaludku se mi ozvalo kručení hlasitější, než když si Thor při dlouhé chvíli hraje s blesky. Porozhlédla jsem se po prázdném pokoji a párkrát líně zamlaskala. Pak jsem se konečně vyhrabala z postele a zamířila si to do koupelny.

,,Proboha pomoc!" vykřikla jsem zděšeně když jsem přišla do koupelny. To čemu jsem hleděla do očí bylo strašidelnější, než uvědomění si, že když tam nahoře Thor chčije, tak my tady dole to pokládáme za déšť. To mě napadlo po cestě. Ale toho si nevšímejte...to víte ráno, důležitější však je ta příšera v koupelně. Zamračila jsem se, připravena použít jakékoliv násilné prostředky. Počkat. Zaostřila jsem a promnula si oči. Bože. To jsem já!!! To snad ani není možné. Co to je za pytle pod mýma očima? A co ty vlasy? Ach tak pardooon. Ne vlasy, ale afro! Rychle s tím musím něco udělat, nebo mě lidi na lodi budou brát za oživlou epizodu Walking Dead. Nebo jak se to píše...nikdy mě ten seriál nezačal bavit.

***

Když jsem ze sebe udělala alespoň trochu živější bytost, zamířila jsem na snídani. Ne, že bych snad věděla kde se podává, ale někoho se po cestě zeptám.

Vyšla jsem ven z pokoje. Napravo, nebo nalevo? Odkud jsem včera přišla? Em... Proč já nikdy nedávám pozor! Ej! Podívejte na tu štěstěnu, která mi poradí kam. Z rohu se vynořil...kdo to je? Oproti mě kráčel nepříliš příjemně vyhlížející chlapík s bílým tílkem a PROBOHA TO JSOU SVALY! Ten se snad něčím dopuje! Měl husté kotlety po stranách tváře a vlasy mu tvořily...snad uši? Hm, bůhví. Ne, pochybuju že Thor ví. Tak banán ví. Málem jsem ho kvůli svým myšlenkovým pochodům přepásla. Už procházel kolem mě a nejspíš ho vůbec nezajímalo, že tam jen tak potichu stojím a zírám na něj jako brambora z Tesca.

,,Ehm...promiň," řekla jsem potichu a směřovala jsem to k němu. Ale on si mě nevšímal. ,,Promiň?" Pořád nic. Je snad hluchej? To by byl malér! ,,Haloo," řekla jsem pomalu a tentokrát už za pochodu, protože šel pořád dál. Začínal mě pěkně štvát. ,,Halooo!!!" křikla jsem mu u ucha a on sebou s nepříjemným zavrčením trhl. ,,No hurá. Nevíš kudy se jde do kou...kuchyně?" Ještě se ho budu ptát na koupelnu. Ach můj banáne já jsem ale debil. To zní divně...banáne. Bude to raději salát. Jop, nahradíme boha salátem. (nebylo myšleno urážlivě*poznámka autorky)

,,Jo!" zavrčel ještě nepříjemněji než předtím. Co ho žere?! Blechy?

,,Ale asi mi to nepovíš co?!"

,,Bystrá holčička." Ještě jednou mi řekne holčička a zpřelámu mu všechny kosti v těle.

,,To sedí od tatarky jako ty." Nechápavě zvedl obočí. Otočila jsem se a obešla ho. Už jsem byla za ním, když jsem řekla: ,,Nesnáším tatarku." Řekla jsem to ale dost hlasitě na to, aby mě slyšel. A jestli má vtom mozku aspoň o trochu víc, než jen prázdnou bublinu co dřív či později praskne, tak to pochopil. Za mnou se v tom ozvalo nabubřelé brblání, které jistě patřilo jemu a on mě dohnal.

,,Jo, ukážu ti kde je. Stejně tam mám namířeno." Ne, že by se u toho snad tvářil nějak moc šťastně, ale byla to pomoc a to se cení.

,,Díky." Něco nesrozumitelně zahuhlal a přidal do kroku.

Už jsme šli asi pět minut a ten chlap neřekl ani slovo. Možná zapomněl, jak se to dělá. Asi bych mu to měla vysvětlit. To se mi ale nepovedlo. Ze dveří, kolem kterých jsme právě procházeli, vyšel chlap. No, tenhle vypadal být ještě starší. Tohle asi nebude přehlídla Playboyů.

,,Dobré ráno, Charlesi," řekl ten tílkáč a vozíčkář...Jo, byl na vozíčku, mu odpověděl stejným pozdravem.

,,Dobré ráno Logane." Takže ten chlap se jmenuje Logan! Ha! A to se mi ani nemusel představovat. ,,A dobré ráno i vám slečno," podíval se pro změnu na mě.

,,Dobré...asi." To mě dovedlo k zamyšlení. Bylo tohle ráno vůbec dobré? Může to být vůbec dobré ráno, když se vzbudíte v úplně jiném vesmíru? No, asi jo. ,,Jo, asi dobré," řekla jsem rozhodně a sledovala jak se vozíčkáři po tváři rozlil úsměv Jaj! Není to ten chlap ze Star Treku? A já že koho mi to připomínal! No rozhodně vypadá stejně....jen je na vozíčku. Nad tím už ale nebylo víc času přemýšlet, protože jsme byli v NAPROSTO OBROVSKÉ jídelně.

,,Ke stolu už snad trefíš sama ne? Holčičko," řekl se zlomyslným úšklebem ehm...Logan. Zavrčela jsem. Já mu asi vážně zpřelámu všechny kosti. Vozíčkář vedle něj se mírně zasmál.

Myslím, že to nebude tak lehké, jak si myslíš, ozvalo se mi v hlavě a já sebou polekaně trhla. I tak jsem se ale nedala vyvézt z míry. Byla jsem přece v Marvel vesmíru. Tady je možné vše.

,,A to proč?" řekla jsem nahlas a Logan se na mě zase nechápavě obrátil.

,,Jak proč?" zeptal se jízlivě.

,,Ale. To nebylo mířený na tebe Tatarko."

,,A přestaň mi říkat Tatarko!" poznamenal naštvaně.

,,Přinuť mě," řekla jsem vyzívavě. Vypadalo to, že chtěl něco udělat, ale vozíčkář ho v tom zarazil.

,,Nejsme tu proto, abychom se hádali. Jsme tu kvůli snídani. A ta musím říci, vypadá vcelku vábně." Párkrát jsem popotáhla. Vážně to tu vonělo hezky.

,,Máte pravdu," řekla jsem klidně a oba je přejela pohledem. Postavila jsem se do fronty na snídani a vzala si tác, na který si za chvíli naberu jídlo. Oh jídlo!

Nabrala jsem si jídlo a porozhlédla se po nějaké lavičce na sezení. Jedna byla celá prázdná a toho jsem využila. Čapla jsem tác s jídlem a vyrazila k ní, něž i ji nějaký hovado zasedne. A ejhle! Hovado se objevilo. Teda ne! Tohle rozhodně není hovado. Steve, kterého jsem si dosud ani nevšimla, si sedl k prázdnému stolu a potichu zívl. Asi těžká noc. Vyrazila jsem ke stolu a když se Steve nedíval, využila jsem příležitosti a sedla si o jednu židli dál. Přece jen, to včera byl docela úlet a já pořád nevěděla, co si myslet. Byli jsme teď přátelé?

,,Liso!" řekl Steve s úsměvem, když si mě všiml. ,,Nevšiml jsem si tě." No odpovědět mu, že já taky, by bylo dost hloupé. Tak jsem se přiklonila k úsměvu.

,,Ahoj. Jak šla včera ta porada?" Něčím jsem začít musela a na tohle jsem si vzpomněla nejdřív. Bylo to to poslední, co mi včera řekl, než se vypařil. Steve ale namísto odpovědi znervózněl. Stalo se něco? Bylo to o mě? Co?!

,,Jo, dobře." Odkašlal si a zahleděl se do snídaně. Asi jsem vybrala špatné téma. Tak něco jiného.

,,Ehm, díky za ten včerejšek...myslím to, jaks mi pomoh. Nebo ses o to alespoň pokusil." Usmál se, ale bylo vidět jak postupně nabírá červenou barvu. Ostatně i já se docela červenala, když jsem o tom začala mluvit.

,,Není vůbec zač." Usmála jsem se.

,,Ale je," řekla jsem tišeji a na vidličku jsem si nabrala kousek vejce. Jo, anglická snídaně. V Americe. Tleskám kuchaři za originalitu. Dala jsem si sousto do pusy, když jsem si všimla že mě někdo sleduje. Porozhlédla jsem se po jídelně a všimla si, že onen záhadný pozorovatel je vlastně ten vozíčkář. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že se mi hrabe v hlavě. Ale jelikož jsem byla poctivá čtenářka Eragona, vymyslela jsem to jednoduše. Představila jsem si zeď a co nejvíce na ni upnula svoji mysl. Všimla jsem si, jak se vozíčkář neklidně zavrtěl. Snad to opravdu nefungovalo, nebo snad ano?