Avengers Tak trochu jinak - pohled Lisy

14.kapitola Ai ai ai I'm your little butterfly!!!

Nazdar...zase...:D Jelikož mi můj notebook už úplně kleknul, musela jsem se propašovat za notebook mých rodičů, abych vám mohla napsat novou kapitolu...bůh se mnou, jestli to zjistí :D

Takže tady máte novou kapču ;)

P.S. Kdo zná song, podle kterého byla tahle kapitola pojmenovaná? (Já jen z anime cracků :D)

-Hemmy

,,Kvůli...kvůli mně?" špitla jsem zaraženě. Proč? Proč kvůli mě?

,,Ano," skoro až zavrčel Steve. ,,Kvůli tobě!" Jeho pěsti se sepjaly a jeho mohutná postava se napnula, takže teď vypadal docela strašidelně.

,,A...ale proč? Co jsem udělala?" Nebo snad neudělala? Snažila jsem si na něco vzpomenout, ale nešlo to. Snad ne kvůli té propisce, nebo...

,,Ty se ptáš proč? Vůbec semnou nemluvíš, ignoruješ mě a...a..." Jeho tvář se začala třást. Nevím jestli od zlosti nebo... Do jeho očí se nahrnuly slzy. ,,Miluješ mě ještě vůbec?" řekl zpola jiným hlasem, který se mu uprostřed věty zlomil. Ztratila jsem dech. Podíval se na mě očima plnýma slz, které teď spíš připomínaly oči malého roztomilého pudla a čekal na odpověď. Chvíli jsem se na něj dívala a pak jsem zatla zuby. To ho asi trochu překvapilo.

,,Jak," zavrčela jsem a zamračeně se na něj podívala, ačkoliv jsem cítila, jak se i mě do očí derou slzy. ,,Jak se opovažuješ!" Zařvala jsem a do očí mi vhrkly slzy, které se mi ihned začaly kutálet po tváři. Celý týden jsem to v sobě držela, ale už jsem to dál nedokázala zvládnout. ,,Jak se opovažuješ tvrdit, jak se vůbec opovažuješ přemýšlet nad tím, že bych tě už nemilovala?!" I mě se zlomil hlas a padla jsem na kolena. Nedivte se mi. Prostě jsem už byla vyčerpaná. A to jak fyzicky, tak psychicky. Vložila jsem si tvář do dlaní a začala potichu vzlykat. V duchu jsem sama sebe kárala za to, že se teď chovám jako malé dítě.

,,Liso," ozval se nade mnou tichounký hlas. ,,Neplač prosím." Chvíle ticha, při které jsem cítila, jak se Steve sehl vedle mě. ,,Nechtěl jsem...já nechtěl..."

,,Já vím," řekla jsem, když jsem se trochu uklidnila. ,,Já...taky se omlouvám." Steve sebou trochu trhl, ale já dělala, že jsem nic necítila. ,,Neměla jsem tě ignorovat. Ani se tolik kamarádíčkovat s Lokim." Zase sebou trhl, tentokrát ale s odezvou.

,,Liso..." Čekala jsem, co řekne. ,,Přestaň mi číst myšlenky." ...Say whaaaaaaaaaat?! Čekala jsem, ře udělá cokoliv. Dá mi pohlavek, seřve mě, nebo se v krajních mezích rozbulí jako holka...ale že řekne zrovna tohle?! Nejistě jsem se na něj podívala. Mile se usmíval. Už zase ten jeho úsměv, který donutí roztát i Pervoll se skličující chutí zabít pár mravenců...Ne, nepřemýšlejte nad tím. (Jako já...)

Nevěděla jsem, jestli se taky usmát, nebo se rozbrečet ještě víc. Mísilo se ve mě tolik pocitů...jako tráva v kokosovém parníku. Ale nakonec se ukázalo, že nemusím dělat ani jedno. Steve vše udělal za mě. A tím nemyslím, že se rozesmál hlasem 3-letého děvčátka a začal u toho bulet jak u premiéry druhého dílu Padesát odstínu šedi...

Prostě mě chytil oběma rukama za tvář a políbil mě. Dlouze a jemně. Chvíli jsem na něj při polibku překvapeně hleděla, pak jsem ale zavřela oči a cítila, jak jedna z mých slz pomalu stéká dolů po kousku tváře na Stevovu ruku. Bylo to krásné. Cítila jsem se jako motýl, kterého právě někdo osvobodil z lepkavého pavučinového vězení. A ten někdo, byl Steve.

Když polibek skončil, usmál se Steve ještě jednou a ruce držel pořád na mé tváři.

,,Liso, miluju tě. Miluju tě tak moc, že..." A zbytek jsem neslyšela. Proč? No protože prostě tma. Víčka mi najednou ztěškly, jako by mi na ně někdo zavěsil tunu sebevražedného betonu a já se skácela Stevovy do náruče.

***

Otevřela jsem oči. Pomalu, tak aby mě nevyděsilo to, co mě popřípadě čeká až zjistím, kde to kruci jsem a co se stalo! Když jsem je ale otevřela, nic na co bych se mohla pro začátek zaměřit, jsem neviděla. Jen jsem měla pocit, jako by přede mě někdo postavil tmavě modré plátno a nutil mě na něj čučet celou noc. Ne, počkat! To je zeď!

Zavrtěla jsem se na posteli, na které jsem dosud ležela a... Teda doufám, že je to postel! Mě má totiž Karma tak ráda, že bych se mohla vzbudit klidně i...

AAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!!!!!!!AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAALALALALALA....... Ani nevím, co mě tak vyděsilo. Ležet vedle Steva je přece docela normální, když je můj přítel. AHA! Už vím, co mě vyděsilo! ŽE BY TO BYL VEDLE MĚ Z DRUHÉ STRANY LEŽÍCÍ...SPÍCÍ LOKI?!!!!!! No, to už je podle mě téma k zamyšlení, co myslíte?

Co tady ke všem duhovým okurkám dělá?!!!

Spí...

No to jo, ale proč tady?!

Kdo ví...

Teda ty mi moc nepomáháš vnitřní hlase!!!

Sedla jsem si...Nebo se o to alespoň pokusila, jenže mě měl k sobě Steve moc pevně přimáčklou a Loki byl zase nasáklý na mé ruce tak silně, že ani panenka Marie se sekačkou by ho od ní neodtáhla.

,,Tohle se mi vážně musí zdát!" zašeptala jsem sama pro sebe nabroušeně. Steve vedle něco zamručel. ,,Co jsi říkal?" zajímala jsem se, jako by mi snad ve spánku mohl odpovědět.

,,Říkám, že hmrhmlmrhml mrhhhhhtmllf!" zadrmolil naštvaně, pořád spící jako rohlík -překopejme spolu základy přirovnání!!!.

,,Ještě jednou Steve, nerozumím ti," škádlila jsem ho ve spánku dál.

,,Vrať mi ten písek!" Pořád to šlo špatně rozluštit, ale tentokrát to už alespoň šlo.

,,A kbelíček s lopatičkou bys třeba nechtěl?!" řekla jsem uraženě. Takhle mě nařknout, že jsem mu něco vzala...

,,Ne, chci svůj písek!!!" Teď to znělo už opravdu vážně a akutně.

,,Proč? Byl by z tebe docela pěkný zahradní trpaslík," řekla jsem trpce. Na mé druhé straně se v tom okamžiku nacucl Loki ještě víc na mou ruku. Otočila jsem se na něj. ,,No z tebe taky, neboj," ujistila jsem ho.

A tak to šlo dál a dál. Vlastně jsem tu noc vůbec nespala. Měla jsem co dělat s Lokym, co se mi snažil procucnout rukou až do Narnie a Stevem, který mě div nezmlátil za to, že jsem mu ukradla písek. Nakonec jsem to vyřešila jednoduše. Lehla jsem si na zem a nechala ty dva spát spolu. Nejdřív ze sebe div nestrhali oblečení (v tom špatném smyslu slova), ale nakonec se k sobě přitulili jak dvě nejlepší kamarádky a s úsměvy tak prospali až do rána.

Já si mezitím všimla, že pokoj ve kterém jsem dosud byla, nebyl můj původní pokoj. A tak, když jsem se při jeho prozkoumávání koukla z okna, div jsem jím nevyletěla ven. Byli jsme v oblacích! Co byly, letěli!!! A vězte, že jsem nikdy neviděla krásnější pohled na noční oblohu, a pak na vycházející slunce.

Obdivování už ale bylo dost. Víte proč? No protože je ráno a co se dělá ráno? Vstává! A já dám cokoliv na světě za to vidět, jak se ty dvě hrdličky na posteli budou tvářit, až se vzbudí...

Endešlus! Tak co vy na to? Jen pro upřesnění, to co se dělo když se vzbudila, nebyl sen ;D A nevím jak vy, ale já už se docela těším až budu psát další kapitolu... :D