Útěk

191 10 3
                                    

Jess

Viki se sice raduje každý den s rostoucím bříškem, ale i tak cítím z její strany smutek, že toto štěstí nemůže sdílet s Deanem.

Snaží se být přede mnou silná, a i kvůli malému. S Elou si každý den sedají na houpačku a Ela jí předává své rady a zkušenosti ohledně těhotenství, co zatím nasbírala.

Moc jí obdivuji. Já to sotva zvládám. Leo mi chybí čím dál víc. Čím déle jsme s Leem od sebe pryč, tím hůř usínám. A když nespím, buď brečím, nebo vymýšlím blbosti, z kterých se postupně za tu dobu stal promyšlený plán.

Musím tu válku ukončit sama. Nemohu dovolit, aby můj lid trpěl a ztrácel životy jen kvůli mně. Pokud má Luna poskytovat emocionální podporu, pak je také na mně, abych pomohla ukončit tento konflikt, aby ostatní mohli začít prožívat i jiné emoce než strach, bolest, beznaděj a úzkost.

Zítra uteču. Vím, že letiště po mých minulých pokusech střeží jak oko v hlavě, ale tentokrát to mám dobře promyšlené.

Zítra mají nějaký hromadný trénink. A Charlieho požádal Ben, aby jeho smečku přiučil něčemu novému z naší smečky. Ovšemže s Leovým svolením. Štve mě, že oni mluvili s Leem a já si to dozvídám jako poslední.

A holky mě mají vzít zítra ve tři hodiny odpoledne do města, abych byla co nejdál od letiště a nemyslela na útěk. Jenže já si našla malou dírku v jejich plánu.

Jsou dvě hodiny odpoledne a já se nenápadně vykrádám z pokoje ven. Všude je hrobové ticho, až z toho jde mráz po zádech. Charlie teprve před pěti minutami vypadnul z domu, a tím pádem můj plán lehce rozhodil, ale zkusit to musím.

Dobíhám k letišti a skryji se za keřem, kde kamery mají slepý úhel. Odejití ochranky pro kafe bude pro mě signál k provedení mého plánu. Podle mého odhadu by si ochranka měla jít pro kafe za tři minuty, vždy odešli přesně na minutu. Ve volné chvíli si zkontroluji zavázané tkaničky a rychle přejedu očima kus papíru, kde mám svůj zkrácený plán, abych zjistila, zda jsem na něco nezapomněla.

Posledních třicet sekund odpočítám si šeptem. Jakmile security odejde, vyrazím. Jak jsem předpokládala, odešli přesně na minutu. Vyhýbám se kamerám mrštně jako liška. Lidí i stráží je tu málo, takže to jde lépe, než jsem si myslela. Už jsem u vstupní brány a jdu lehce rychlejším tempem, abych vše stihla.

"Málem Vám to vyšlo." Ten hlas! Charlie. Rychle se ohlédnu a uvidím Charlieho, jak se opírá o stěnu s mobilem v ruce, slunečními brýlemi na očích a černou kšiltovkou na hlavě. Sundá si sluneční brýle a já zahlédnu jeho kaštanové naštvané oči. 

Sejmu pohled k zemi a už teď vím, že můj boj je u konce. Jsem připravená na jeho poučný, dlouhý a nudný výklad. Pomalinku ke mně dojde a přitom mě nepřestává propalovat pohledem. Jde pomalu, je mu jasné, že už se o nic nepokusím.

"Myslím, že i když Vás Luno poučím milionkrát, ponaučení si z toho nevezmete," prohodí. To nepopírám. Ale vlastně nechápu, proč mě tu nutí zůstat. Chci pomoci své smečce, a vidím i na něm, že se chce vrátit. Tak proč mě nepodporuje v tom, abychom se vrátili spolu a pomohli Leovi?

"Jak jsi o tom věděl?" Ví, že je mě zbytečné poučovat, takže tady tu část rovnou přeskočí.
"Měl jsem podezření a taky jste nechala sešit na stole."

Sakra, debilní zapomenutý sešit na stole. Kdybych ho schovala, tak by mi to vyšlo. Jsem připravená na odchod. Když se podívám na Charlieho, proč nejde, všimnu si, že kouká někam daleko do prostoru letiště.
"Alfa," vydechne. Zmateně se podívám směrem, kterým kouká on.

City AlfyKde žijí příběhy. Začni objevovat