City Alfy

Ráno

Jess

Slunce, které i přes dostatečně tmavé závěsy proniká do mého pokoje, mi zasvítí do očí. Přetočím se a zase usínám. A když mě nedokáže slunce probudit, tak to dokáže můj budík.

Jenom se přetočím na záda a podívám se na strop. Vezmu si mobil a prolistuji sociální sítě. A když je nejvyšší čas, vstanu a jdu si udělat ranní hygienu do koupelny. Hotová jsem poměrně brzy, protože mám ještě půl hodiny, než musím vyrazit. Chci se jít podívat, jestli jsem nezapomněla na nějaký domácí úkol, když mi najednou zazvoní mobil. Podívám se a zjistím, že tu mám čtyři zprávy od Mii, mé nejlepší kamarádky:

M: Dobré ráno, Šípková Růženko.

M: Mohla bys se pro mě stavit, až pojedeš do školy? Mé auto se porouchalo.

M: Prosííím, ještě jsem nejela ve tvé nové Audi.

M: Odpověz, nedělej, že ještě spíš.

J: Také ti přeji dobré ráno.

J: Svezu tě, není problém. Tak za dvacet minut u vás?

M: No konečně, myslela jsem, že budu muset jet autobusem.

M: Ok, za dvacet minut u nás. Zatím.

J: Zatím.

Když si ověřím, že jsem na žádný úkol nezapomněla, začnu přemýšlet, co ještě budu dělat, než vyjedu. Když mě nic nenapadne, zůstává mi jediná možnost - zajdu se po dlouhé době nasnídat. Normálně nesnídám, protože ráno většinou dodělavám úkoly a potom je nejvyšší čas vyrazit.

Dole v kuchyni najdu, jako každé ráno, moji tetu, která pomáhá otci s rodinným podnikem a taky s mojí výchovou, protože matka je doma jen málokdy. Otec, jako každé ráno, ještě spí.

Teta je zaneprázdněná mojí svačinou, jako každé ráno, i když jsem jí už několikrát říkala, že to nemusí dělat, že si něco koupím po cestě a ať si raději přispí, ale vždy mě odbude tím, že bych si kupovala nezdravé potraviny, a to ona nemůže dovolit, zejména teď, když jsem ve vývinu.

"Dobré ráno, tetičko." Ona se lekne a upustí jablko do dřezu, které právě umývala.
"Ale někdo si dnes ráno udělal čas na snídani."

Jen se pousměji a ani nestihnu dosednout na barovou židli, už mi nandává teplé, voňavé vafle, které polije karamelem a na vrch dá šlehačku. Hned si vezmu vidličku a ani ne za sedm minut mám snídani snědenou.

Podívám se na hodinky a zjistím, že mám ještě chvíli času, takže se rozhodnu pomoci tetě s přípravou snídaně pro mého otce. Když je vše připraveno, znovu se podívám na hodinky a uvědomím si, že musím ještě k Mii. Od nás je to asi sedm minut, ale ještě se musím obléknout a najít klíče od auta.

Když se připravím, vezmu si od tety svačinu, rozloučím se a jdu do auta. Vyjíždím na silnici a v tu chvíli mi píše Mia, jestli už jedu. Neodpovím jí a jedu dál.

Zatroubím a ona ihned otevře vstupní dveře. Chce je zavřít, ale než je stihne zavřít, vléze  mezi ně její mladší bráška a obejme jí nohy. Ona se k němu sehne a něco mu poví. Za chvíli jí pustí a míří ke mně. Otevře dveře a usedne na místo spolujezdce.

"Ahoooooj!" zvoláme na sebe, současně.
"Jess, děkuji, jsi moje zachránkyně," a obejmeme se. Pustí mě a já už vjíždím zpátky na silnici.

"V pohodě, vždyť stejně jezdím každý den kolem vás." Ani neuběhne půl minuty a už na mě začne sypat své problémy, které má se svým klukem. Zaparkuji na školním parkovišti a vystoupím. Mia vystoupí hned za mnou, tak zamknu.

"Pojď, ať nepřijdeme pozdě, zvoní za tři minuty a to tvé objímání nás dosti zdrželo." Ona se hned brání. 
"Já za to nemůžu, že mě můj mladší bráška má tak v oblibě." Se zvoněním vcházíme do třídy a sedáme si do poslední volné lavice pro dva.

-----------------------------------------------------------
Konečně jsem se odhodlala vydat první kapitolu na svět.
Tohle je moje první knížka, takže určitě pište jak ji mám vylepšit, změnit a nebo co vám tam chybí.