Doba páření

281 16 1
                                    

Leo 

Musím si stoupnout blíž k Deanovi, protože si nejsem jistý jestli se udržím. Už teď je mi smutno, jako kdybychom se neviděli tisíc let. 

Obejme mě kolem ramen a rozejdeme se k autům. Nechám Deana řídit, protože já teď nemám absolutně sílu řídit.
"Jak to, že jsi úplně v pohodě? Tobě nechybí má sestra?" já i Dark už teď z toho šílíme a on nic.
 

"To víš, že chybí, jen máme mezi sebou jeden rozdíl. Já se z Viki znám už malička a vy jste s lunou oproti nám jen krátce. Poznáte sami, že časem budete snášet odloučení lépe. Ale nečekej nic velkého. Znám Viki několik let a vydržím nanejvýš od ní dva týdny, pak začnu lidsky řečeno šílet."

Otočím hlavu zpátky k okýnku a dívám se po okolí. Proč se to muselo stát teď? za pár dní máme mít náš čas, a ona nebude se mnou. Těšil jsem se, že budeme jen spolu, žádná práce, jídlo jen naše nahá těla a na nic jiného po dobu tří dnu nemyslet. Těšil jsem se, že poznám její stránku bez zábran bez studu, skromnosti a ostatní věci které doba páření potlačuje. V nitru si povzdechnu, ale na povrch vyjde slabé zakňučení.  

Dean to radši ignoruje a dál se věnuje řízení. Neví co je to za pocit. Před několika týdny si požádal o dovolenou za tímto účelem. Takže u něj nehrozí, že by byl tady na to období sám. 

Večer proběhne schůze podle plánu, i když se snažím soustředit jak jen můžu, tak stále myslím na Jessii. Co asi teď dělá? Pláče? Je s Benem? šla prozkoumat okolí? Myslí na mě?

Večer padnu do postele, ale usnout nemohu. Už jsem si moc zvykl na její přítomnost, že si těžko odvyknu. Ležím na posteli jak mrtvola s otevřenýma očima, když uslyším z dálky zavití. Vyskočím z postele a rychle se snažím zjistit jestli je to to co myslím. A jakmile zjistím, že je to ono, naposledy si povzdechnu skryji své myšlenky na Jessie hlouběji v mysli a nahradí je válečná strategie, nemilosrdenství a moje jiná stránka, kterou jsem nechtěl před Jessie ukazovat.

Zavyji ze všech sil a tím oznámím, že válka tímhle okamžikem začíná. 'Ve jménu Jessie bráško' a nechám Darknessovi kontrolu. 'Ve jménu naší spřízněný duše' zašeptá jako poslední než se vydá vstříc válce, která pomalu začíná na východní straně. 

S Darknessem jsme si rozdali úkoly, já přemýšlím a on jedná. Já mu radím po kom má skočit, a on tak udělá.

Dva dny bojuji jak nic. Musí mě až zahnat Dean, že se vystřídáme. Nejdřív protestuji, protože vím, že jakmile se zastavím z pohybu budu myslet na Jessie. Jenže jak jsem se teď zastavil, aby se mi lépe mluvilo s Deane cítím jak na mě leze únava. I když o sobě vím, že jsem paličatý tak po chvíli uznám co sotva stojím, že by mi trocha odpočinku prospěla.

Doplazím se dom a zalezu k sobě do pokoje. Dark mi předá kontrolu a sám hned lehne a spí. Já též padnu do postele a usnu. Probudí mě nepříjemný pocit. Nejdřív to chci ignorovat a zase jít spát, ale jakmile si uvědomím co to je tak vyletím do sedu a zadívám se na půlměsíc a zakleji.

"Proč teď? nevidíš, že nemám teď u sebe svojí družku, nemohla by jsi to odložit až tady to šílenství skončí?" Mluvím ke své bohyni, nepřekvapí mě, když nedostanu žádnou odezvu spíš bych se hodně divil kdyby mi nějaká odpověď přišla.

Rychle si k sobě zavolám Deana. To co mě probudilo má fungovat jako varovaní, že mám nanejvýš hodinu než se přestanu ovládat. Dean sice remcá, ale přijde.

"Co je tak důležitého, že to nepočkalo? nahnal jsem si je pěkně do kouta, nepřej si mě jestli klukům utečou." Sjede mě pohledem a pochopí, takže zmlkne a poslouchá rozkazy.

City AlfyWhere stories live. Discover now