City Alfy

Železný vlk

Jess

V Kanadě jsme už čtvrtý den, a musím uznat, že se tu královsky bavím, kromě toho incidentu s tím vlkem. Ani jednou jsem nezavolala domů a ani jim neodepisuji na zprávy.

I když mi Sebastian stále píše, jestli je mi dobře, nebolí mě něco atd., třikrát jsem mu již odpověděla. Avšak když mi píše pravidelně každé dvě hodiny, dokonce i v noci, začínám ho ignorovat.

Od rána prší a já s holkami už začínáme být nudit. Do našeho pokoje vtrhne náš spolužák a v rychlosti oznámí, ať jdeme dolů, že učitelé mají nápad, co dělat, když tolik prší. Na nic nečekáme a jdeme.

Když se tu sejdou všichni, učitelé začnou: "Protože se dnes nedá nic moc dělat, tak jsme našli 10 km odtud akvapark, tak ti, kteří do něj chtějí, si běžte zabalit a půjdeme." Většina se zvedne a jde si pro plavky.

Okamžitě po uhrazení vstupného se převlékneme do plavek a směřujeme k bazénům. Zde najdeme asi deset bazénů, každý s jiným účelem. Nejvíce času trávíme u tobogánu, kde si s kluky dáváme závody, kdo z nás sjede tobogán rychleji.

S učiteli jsme dohodnuti, že tu zůstaneme do pěti hodin odpoledne. Když však přichází čas k odchodu, cítíme vyčerpání pronikající každou buňkou našeho těla. Sotva máme sílu se vrátit zpět do hotelu.

Přijedeme do hotelu včas večeře, něco málo sním a ihned se vydám do pokoje, kde se jen převléknu a padnu do postele.

Ráno se probudím s pocitem, že mě něco tlačí pod hlavou. Zvednu hlavu, abych viděla příčinu, a uvidím nahrdelník s vlkem.

Vezmu ho do ruky a prohlédnu si ho ze všech stran, a až potom si všimnu vzkazu, na kterém byl položen:

"Děkuji za záchranu,
     tvůj dlužník."

Sejdeme se před hotelem, kde čekáme na učitele. S Miou stojíme hned vedle sebe.
"Hele, od kdy máš ten krásný náhrdelník? Ještě jsem ho na tobě neviděla."

"Popravdě ani nevím, od koho je. Našla jsem ho ráno na posteli," podívá se na mě podezřívavě.
"Takže to máš od tajného ctitele?" Není den, kdy by si do mě nerypla, že nikoho nemám.
"To si nemyslím." Chci od této konverzace pryč.

Škodolibě se usměje, ale hned nahodí svůj normální výraz.
"Je škoda, že ho budeš muset odmítnout."
"Proč?" Lehce mě to překvapí, protože mi furt dohazuje kohokoli uvidí.
"Protože ty už přece máš Sebastiana." Proč mě ta odpověď nepřekvapuje.

"Kolikrát ti mám říkat, že jsme jenom přátelé?" Odfrkne si, ale stále si stojí za svým.
"Namlouvej si, co chceš, ale pokud teď nejste spolu, dávám tomu dva měsíce, než se stanete pár." Naštvala mě, prostě cítím, že on není ten pravý.
"Nebudeme."

I kdybych chtěla, tak už má partnerku. A v nitru cítím, že nám oběma vyhovuje ten vztah, co máme teď.

Teď už nasedáme na kola a vyrážíme. "Stejně budete." A abychom se nehádali, předjede mě.
"Mysli si, co chceš, ale ne." Vím, že mě slyší. Takhle se hádáme ještě chvíli a potom si toho všimnou kluci, kteří si to špatně vyloží.

"O koho se hádáte, dámy? Jestli je to o nás, tak se za to nemusíte stydět, nám podlehne každá." Rozesmějeme se a odjedeme.

Dorazíme ke kopci, na kterém leželo městečko, a už v půlce skoro všichni tlačíme. Vytlačíme kola nahoru, a sedneme si na trávu vedle cesty, abychom si odpočinuli.

Rozhlédneme se kolem sebe a uvidíme davy lidí, i cizinců, jak jdou za svými průvodci. Zvedneme se a jdeme si dát kola do držáku, pak už se vydáme do hlavní ulice, která vede k hradu. Projdeme všechny stánky a pomalu se blížíme k hradu, kde nás čeká prohlídka.

Na prohlídku nás vezme nějaký brigádník. Myslela jsem, že to bude nuda, ale naopak.

Zjistili jsme, že tady kdysi dávno žila psychicky nemocná královna, která po nocích, když všichni spali, šla do mučírny, a tam mučila vlastnoručně vězně, kterého si vybrala přes den. Většinou zemřeli vyčerpáním. Průvodce nám i ukázal mučírnu, kde se to odehrávalo.

A příběh skončil tím, že král jednou nemohl spát, tak se koukal z okna a uviděl královnu někam běžet, zvědavost mu nedala, a šel za ní. Když zjistil, co dělá, a kolik lidí takhle utýrala, zabil jí stejným způsobem, kterým jí viděl ten večer umučit toho vězně.

Po prohlídce máme čas pro sebe. S Miou projdeme ještě jednou stánky a vybreme si jídlo.

Sníme ho a mě začne bolet hlava, a po chvíli i břicho. Nevím proč, ale v tento moment, se mi vybaví mamina slova: "Kdyby tě začalo cokoliv bolet, nebo se ti nezdálo, že jsi v pořádku, ihned mi zavolej!"

Neřeším to, protože i Mia se netváří, že je jí moc dobře. Tak usoudím, že je to z toho jídla. Ale to byla chyba.