City Alfy

Pravda

Jess

Jedeme po silnici obklopenou stromy. Ti tři spolu o něčem debatují, ale já jim nevěnuji pozornost díky  sluchátkům v uších hrajících můj  oblíbený playlist a na mobilu si píšu se spolužáky.

Když dojedeme někam, kde to vypadá jako obrovský tábor, přestanu věnovat pozornost mobilu a dívám se z okna a i když mám sluchátka tak slyším Sebastianovo ušklíbnutí a cítím jeho pohled.

Jak zastavíme vystoupím a v tom okamžiku se začnou kolem mě sbíhat lidi. Nevadí mi, mi být střed pozornosti, ale když jich je jak smetí, tak si myslím, že nejsem sama komu by to nebylo nepříjemné.

V takových situacích bych se nejraději propadla do země nebo byla neviditelná.

Ti tři někam odešli a nechali mě jim tu na pospas. Sebastian i máma s tím chlápekem někam zmizeli. Po chvíli si pro mě Sebastian přijde. Obejme mě kolem ramen a beze slova se vydáme k nějakému domku (nahoře). 

Vejdeme dovnitř a hned se tu začnu rozhlížet a musím uznat, že to tu vypadá velmi útulně, ale i povědomě. Rozhlížím se tu už tak deset minut a to jsem zatím viděla jenom přízemí kde je kuchyň s jídelnu a obývák s velikým krbem.

Asi Sebastianovi přijde, že se tu rozhlížím nějak moc.
"pojď ukážu ti tvůj pokoj" jenom přikývnu a vydáme se po dřevěných schodech nahoru.

Nahoře byly čtyři pokoje. Sebastian otevřel dveře úplně na konci chodby a počkal než vejdu. Pokoj je v lesním stylu jako celý dům. Díky otevřenému oknu je tu příjemná teplota, a taky je to tu nasáklý vůni lesa, vedle kterého tenhle tábor leží.

"Jessi klidně se tu porozhlédni. Já si teď potřebuji něco zařídit, ale do půl hodiny nejpozději za hodinu jsem zpátky a půjdu ti ukázat okolí." Řekne Sebastian opírající se o futra.

Dům ještě jednou projdu a nahlédnu do zbylých místností, jeden pokoj vypadá podobně jak ten můj, jenom s tím rozdílem, že je tam klučičí vybavení.

Další vypadá jako manželského páru. A posledním pokojem je veliká koupelna. Když mám dům prošlý tak se vrátím do mého dočasného pokoje vybalit si.

Mezitím se vrátil Sebastian a jdeme projít zbytek táboru. Když už pomalinku zapadalo slunce a my se vraceli ke srubu chytl mě za rukáv. Otočím se k němu s otazníkem v očích

"Minutku tu na mě počkej, chci ti ještě něco ukázat." Zaběhl do srubu a hned se vrátil a šli jsme do lesa.

Vůbec se mi ten nápad nelíbí, proto automaticky zpomalím chůzi. Mám docela z nočního lesa respekt a k tomu ještě větší když to tu vůbec neznám. Seb si toho všimne, chytne mě za ruku a doslova táhne.

"Nemyslím, že je nejlepší nápad jít do lesa, když zapadá slunce." On neodpoví a táhne mě dál.

Dotahne mě na nějakou louku a tam mě i pustí. Zastaví uprostřed a prohrábne si vlasy.

"Musím ti teď něco říct a pokud mi neuvěříš tak i ukázat."
"mluv" řeknu když už dlouho mlčí.
"Fajn...co když ti řeknu, že nejsi člověk?" 
"a co jiného bych byla?"
"co třeba vlkodlak" řekne bezcitně s chladnou tváří.

Mlčíme a u toho udržujeme oční kontakt než první uhnu.
"Dobrý vtip...málem jsem ti i uvěřila." on to nevzdá a pokračuje furt s chladnou tváří.

"Ty bolesti které máš nejsou kvůli nějaké pitomé nemoci, ale kvůli tomu, že se pomalu měníš." 
"Sebastiane tohle už není vtipné." To už na sebe křičíme.