Camera Ready (CZ translation)

51 42

Jmenoval se Jonathan.

*********************************

Dia věděla, že to bude jeden z těch dní ještě před tím, než vůbec otevřela oči. Její mozek vysílal divné signály, což jí ještě víc zmátlo. Cítila to na hrudi. To malé úzkostné chvění, co se jí drželo už od posledních minut jejího snu. Zírala do stropu, mysl naplněnou splašenými myšlenkami. Otočila se na bok a zamrkala, když se jí do očí dostaly Sušenčiny chlupy.

Usmála se a objala svou fenku. Zavřela oči a chtěla se opět ponořit do hlubin spánku, ale její mysl jí to nedovolila. S hlubokým povzdechem chvíli drbala Sušenku za ušima a užívala si ticho.

Věděla, že to bude jeden z těch dní a už teď z toho měla strach. Nechtěla jít mezi lidi, nechtěla odpovídat na otázky, jestli je v pořádku, nechtěla. Po chvíli se zvedla z postele, oblékla se a vydala se do Buckyho pokoje. Řekla mu, že je to jeden z těch dní a že nechce být s jinými lidmi, nechce o ničem mluvit a nechce nic dělat. Chtěla být někde sama, se Sušenkou, bez lidí.

Bucky to chápal. Taky měl takové dny. Sice byl smutný, že nebude moci být dnes s Diou, ale věděl, že je to pro ni důležité. Usmála se na něj, pohladila ho po tváři a řekla, že Steve bude rád, že na den dostane svého nejlepšího přítele do své moci. Na což se Bucky zašklebil a brblal něco o tom, že s ním přece tráví dostatečně dlouhý čas. Dia ho políbila, vzala mu mikinu, kterou si následně oblékla na sebe a odešla.

***

Většinou, když se Dia necítila dobře, poslouchala Coldplay. Písničky jí pomáhaly relaxovat. Ale Coldplay byli jeho nejoblíbenější kapela. Stejně jako Malý Princ byl jeho nejoblíbenější knihou. Vzpomněla si na výtisk Malého Prince, který koupila tehdy v knihkupectví, když hledali nějaký dobrý dárek pro dvojčata. Pár dní po nákupu se vydala do Školy pro nadané, vylezla po schodech nahoru a vešla do pokoje Bobbyho Drakea. Do pokoje, který Bobby sdílel s ním. Podala mu knížku a on hned pochopil, co po něm chtěla. Otevřel knihu a začal číst:

„Když mi bylo šest let, viděl jsem jednou nádherný obrázek v knize o pralese, která se jmenovala Příběhy ze života. Obrázek představoval hroznýše, jak polyká šelmu..."

Toto ráno Dia strávila ztracená ve svých vlastních myšlenkách, zatímco sledovala Sušenu hrající si s ostatními psy v parku.

Zase se mi zdál ten sen, pomyslela si a přejížděla si prstem po tetování na zápěstí. Nebyl to sen o padání budov, ani o ledové vodě. Byl to ten pitomý sen o Strangovi, který žádá Isauru o ruku a její odpověď se pokaždé mění. Proč se jí zdá zrovna tohle? Možná, že je to nějaké znamení. Ale zase tam byl i on. Choval se, jako by se nic nestalo, duha, jednorožci... Nenáviděla ho za to. Ale moc jí chyběl... Zívla si a promnula si oči, moc toho v noci nenaspala.

Po procházce v parku si Dia koupila bubble tea a procházela se jen tak bezcílně městem. Její mysl bloudila pořád kdesi v oblacích. To malé úzkostné chvění rostlo. Kroutilo se a dralo si cestu ven z hrudi. Její úzkostná mysl jí házela další a další úzkostné myšlenky a scénáře.

„Dýchej," říkala si a snažila se vnímat pevnou zem pod svýma nohama. Trhaně se nadechla a vzhlédla. „Dýchej," opakovala si znova, když se budova kousek od ní začala řítit k zemi jako domeček z karet. Zavřela oči.

Je to jen v tvojí hlavě. Je to v pořádku, je to jenom v tvojí hlavě, opakovala si.

Vyjekla, když otevřela oči a budovy v její blízkosti se řítily k zemi jedna přes druhou. Lidé křičeli, roboti létali nad troskami, všude byl kouř a prach... Přitiskla se zády ke stěně a snažila se uklidnit své splašené srdce. Její tělo reagovalo na vlny paniky pulzující jejím tělem.