„Možná, že nemluví, ale i tak tě ukecá k čemukoliv."
Dia nemluví. Rozhodla se tak a jenom hrstka vyvolených ví proč. Komunikuje pomocí znakování, a tak její přátelé neměli jinou možnost než se znakový jazyk naučit.
Nikdy ji neuvidíte bez foťáku. Stá...
Drahý Jonathane, tak takhle jsem potkala Tonyho Starka.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Závidíš, jak krásně umím stříhat, že jo? Nalepila jsem ti sem jen část toho článku, ale to důležité tam je. Černé na bílém. Už tedy poměrně vybledlém... Koukám, že některá písmena chybí úplně. Hups.
Pak se tam pořád opakuje to samé. Jak to byla hrozná nehoda, kdo by si jen pomyslel, že se něco podobného může stát a další a další přirovnání k televizním pořadům. Taky se tam píše o obětech, potápěčích, kteří pracovali několik dní beze spánku, o uzavřeném mostu, o nemocnicích s nedostatkem krve, o všech zraněných a taky o všech, kdo byli v kritickém stavu.
A jeden z nich jsem byla já. Bylo mi šestnáct.
Plavala jsem a plavala, snažila jsem se dosáhnout až ke břehu potom, co jsem se dostala z vraku auta. Ale ta další a další auta, co padala do vody mi mou snahu značně ztěžovala. Bolelo mě pravé rameno, to od toho, jak se mi do něj zařízl pás při nárazu. Celým mým tělem pumpoval adrenalin, necítila jsem bolest. Jen ten zvláštní instinkt přežít. Ale čím déle jsem plavala, tím rychleji mě adrenalin opouštěl a já začala pociťovat tíhu všech mých zranění.
Když jsme konečně doplavala ke břehu, lapala jsem po dechu a kašlala vodu. Chtěla jsem křičet o pomoc, ale nešlo to. Byla mi zima, všechno mě bolelo a nemohla jsem se pořádně nadechnout. Most se stále hroutil, auta z něj padala jedno za druhou. Zahlédla jsem kus padajícího sloupu. Potopila jsme se pod vodu, abych se ochránila před dopadem, jak to dělají ve filmech, že jo.
Asi jsem nebyla dost rychlá, protože mě to praštilo do zátylku.
Měla jsem tam umřít. Opravdu jo. Tohle nikdo nemohl přežít, ale já to nějakým zázrakem zvládla. Z vody mě vytáhl jeden z potápěčů. Zkontroloval mi puls a prohlásil, že jsem mrtvá. Ale já najednou začala kašlat vodu, lapat po dechu a pak jsem omdlela. Tak mi to alespoň vyprávěli. Moc si toho totiž nepamatuju.
Skoro týden trvalo, než jsem se probudila. A celou tu dobu jsem byla na hraně života a smrti. Doktoři říkali, že jsem byla podchlazená, měla jsem zraněnou plíci, vykloubené rameno, zlomená žebra, vážné zranění hlavy a mnoho dalších věcí.
Tak se tě ptám, Jonathane, jak to, že jsem přežila?
Říkali, že je vysoká pravděpodobnost, že můj mozek je na vždycky poškozen. To ale mohli zjistit až když jsem se probudila. Každý další den, co jsem spala, se ta pravděpodobnost zvyšovala.
Kolik asi bolesti jsem musela způsobit lidem okolo? Museli se na mě dívat, jak ležím nehybně v nemocniční posteli, napojená na ventilátor a tisíc dalších hadiček, zakrytá dekama kvůli stále se nelepšící tělesné teplotě. Děsí mě jen na to pomyslet...
A tehdy se objevil Tony Stark.
Zprávy se šířily rychlostí blesku. A on přijel, aby pomáhal. To bylo chvíli potom, co se stal Iron manem a jeho cesta humanitární pomoci teprve začínala. Tuhle něco věnoval, támhle zaplatil za nemocniční péči, a tak. Byl prostě... Super.
