„Bude jako ten známej fotograf. Jak že se jmenuje? Angel Adams?"
„Ansel Adams," opravila ho Dia, zatímco nastavovala svůj foťák. „A jediný důvod, proč ho znáš je, že je ze San Franciska."
„To není pravda!" ohradil se její otec a podíval se na svou dceru skrz zpětné zrcátko.
„Fajn, tak jmenuj jediného známého fotografa, který není ze San Franciska," nadzvedla obočí Dia a opětovala mu pohled.
Její otec o tom chvíli přemýšlel. Dia se už už začínala triumfálně usmívat, když její matka vyslovila jedno z jmen: „Manuel Alvaréz Bravo. Slavný mexický fotograf. A jeho žena, Lola Alvaréz Bravo. To je taky známá fotografka."
„Fotila Fridu Kahlo," dokončila Dia a usmála se na svou matku.
„To jsem náhodou věděl§" ozval se znovu otec.
Dia se jen zasmála a znovu vzala foťák do svých rukou. Vnímala smích a slova svých rodičů, usmívala se a byla připravená vyfotit každou maličkost, která jí cvrnkne do nosu. Vyhlédla z okénka a prohlížela si modrou hladinu oceánu pod sebou.
Dia slyšela tlumeně konverzaci svých rodičů. Věděla, že i ona něco odpověděla, ale bylo to taky takové ztlumené. Všechny hlasy byly takové tiché. Dia se soustředila na své fotky, i když je fotila za jízdy v autě.
A pak slyšela jasně a zřetelně hlas své matky. Bylo to jako střela skrz ztichlé okolí.
„CUIDADO!" zařvala.
Dia se vyděšeně podívala skrz přední sklo. Bylo to všechno tak moc rychlé. Foťák jí vypadl z ruky. Narazilo do nich auto a ona se praštila hlavou o okénko. A další auto. A další. A potom další.
Pojistka pásu se zasekla a ona cítila, jak ji drží zpět, zařezávajíce se do ramene a klíční kosti. Auto se točilo dokola, její otec nad ním ztratil kontrolu. Všude byl křik, kvičení pneumatik, smrad spálené gumy, troubení aut, rozbíjení skla, a ještě nějaké zvuky. Jakoby se něco velkého trhalo na kousky. Pak do nich něco zatlačilo a Dia cítila, jak padá.
Ten pád byl nejdelší v jejím životě...
Dia zalapala po dechu. Odrazila se od stolu, u kterého usnula a židle, na které seděla se začala kácet k zemi. Vykřikla, ale její pád něco zpomalilo. Seděla napůl na cestě k zemi a srdce se jí snažilo vyskočit z hrudi.
Její židle se narovnala, to jak do ní někdo zezadu zatlačil. Jakmile se její nohy opět dotkly země, vzhlédla a setkala se pohledem se starostlivýma očima Stephena Strange.
„Jsi v pořádku?" zeptal se tiše.
Dia si položila ruku na své splašené srdce a přikývla. „Díky," zašeptala a snažila se uklidnit.
„Už se ti zase zdál ten sen? Ten, jak se topíš?" posadil se vedle dívky. Přikývla. „To mě mrzí."
Dia se na něj napůl úst usmála a promnula si pravé rameno. Rozhlédla se kolem sebe. Police s knihami, stoly, staré artefakty, vůně starých knih a kávy... Co dělala ve svatyni? Podívala se dolů na stůl, kde ležela otevřená kniha. Aha, jasně. Šla si číst a musela u toho usnout.
„Vypadáš unaveně," konstatoval Stephen, zatímco očima skenoval dívčin bledý obličej.
„Moc jsem se nevyspala," znakovala a zívla si.
„Kvůli tomu snu?"
„Tenhle byl jiný."
„Padající budovy?" zeptal se a Dia zavrtěla hlavou. „Tak ten jiný sen?" zazubil se šibalsky. Dia přikývla a litovala, že s ním vůbec někdy o tom snu mluvila.
ŞİMDİ OKUDUĞUN
Camera Ready (CZ translation)
Hayran Kurgu„Možná, že nemluví, ale i tak tě ukecá k čemukoliv." Dia nemluví. Rozhodla se tak a jenom hrstka vyvolených ví proč. Komunikuje pomocí znakování, a tak její přátelé neměli jinou možnost než se znakový jazyk naučit. Nikdy ji neuvidíte bez foťáku. Stá...
