A Piece of Art

PADESÁTÁ DEVÁTÁ

Otráveně si povzdechla. „Stejně to říkáš jen proto, že se ti líbí a nechceš mi je nechat."

„Tak se zeptej Danta."

Dante si s nezájmem prohlédl něčí profil na sociálních sítích. Odfrkl si. „Tenhle kluk je barman v jednom gay baru na Capitol Hill. "

Richie se vítězně usmál. „Prostě si najdi někoho u vás na fakultě. Nejlépe z oboru."

Zašklebila se. „Nic odpornějšího snad neexistuje."

Pokrčil rameny a natáhl se na záda na ten děsně nechutný koberec. „Dáš mi číslo toho prvního, co jsi mi ukazovala?"

Stačil jediný Reecin pohled, aby jí Dante ochotně zul Lancovu tenisku, a ona s ní Richieho trefila do stehna.

Dveře studia se otevřely a na chodbu vykoukl Lance. „Dante, nechal jsi tu mobil, někdo ti volá."

Richie se po telefonu natáhl a hovor přijal. „Sterling. Jasně, díky. Hned jsem tam." Pak se otočil na ostatní. „Přivezli jídlo. A píše ti tvůj kluk."

„On..." odmlčel se. Patřil Arthurovi a Arthur patřil zase jemu. Nemělo smysl vysvětlovat, proč v tom vidí rozdíl, když v tom žádný rozdíl nebyl. Mobil si vzal do ruky a cítil, jak mu do tváří stoupá horkost, když na obrazovce spatřil svítit asi hodinu starou zprávu: Spi u mě, až se vrátíš.

A bylo to zpátky. Ten pocit, který proletěl celým jeho tělem jako blesk a usadil se v každém zákoutí jeho duše. Ten pocit, který dokázal předčit cokoli, co cítil ještě před pár minutami za dveřmi studia. Jako by se mu srdce rozlilo mezi žebra.

Dante byl zvyklý hrát celou noc, adrenalin i radost z toho, že jejich snažení konečně nabírá reálnou podobu, z něj však jako lusknutím prstu začalo vyprchávat. Předpokládal, že už Arthur bude spát, přesto si dovolil představit si, že leží na jeho posteli, na bocích cítí jeho dlaně a pod čelistí jeho rty a...

Když před několika hodinami odcházel na autobus, Arthur seděl zády opřený o područku pohovky a na klíně mu ležel počítač s politickým zpravodajstvím z hlavního města na jedné polovině obrazovky a poznámkami v textovém programu na druhé. Dante mu zezadu položil dlaně na ramena a Arthur zaklonil hlavu a on dlouho nedokázal myslet na nic než na jeho prsty ve svých vlasech a jeho rty, obrácené vzhůru nohama, proti těm vlastním.

Jen nerad se pak loučil s jeho úsměvem a jeho dotyky, a ta jediná zpráva mu dokázala připomenout proč.

Mobil sevřel pevně v ruce.

„Jdu to vyzvednout."

Na půl ucha vnímal, jak se Lance ptá Reece, jestli chce ještě v rychlosti nahrát svůj spodní vokál v poslední sloce, nebo se první raději nají, a vyběhl po schodech do studené kachličkované haly. Skrze prosklené dveře tam pronikalo žluté a modré světlo z ulice a on i na dálku slyšel vrčení motorů na interstátní dálnici o několik bloků dál.

Vyšel na špinavý chodník, z kapsy bundy vytáhl cigarety a uvolněně vydechl, než zastrčil ruce do kapes.

Blížila se druhá hodina ranní a svět byl klidný. Napadlo ho, že kdyby nebylo zataženo, viděl by na obloze hvězdy, a ta myšlenka ho vrátila zpět k Arthurovi.

Tvoje pihy vypadají jako hvězdičky.

Polib mě.

Spi u mě, až se vrátíš.

Cigareta se mu mezi rty chvěla očekáváním, když konečně odepisoval (Už spíš?), a pak trhaně vydechl dým, když ani ne do pěti vteřin přišla odpověď. Odklepl popílek a dlouze potáhl, než vytočil jeho číslo.