A Piece of Art

PADESÁTÁ ČTVRTÁ

„Mně možná," zamumlala a neuniklo jí, jak se ušklíbl. „Quentin říkal, že nepůjde."

„Nechal svoje místo Maxovi."

Přikývla. „Dobře. Povezeme ho?"

„Budeme odpoledne na Bainbridge Island, přijedeme spolu."

Musel se pro sebe usmát, když to říkal. Spolu. Spoustu věcí teď dělali spolu. Hulili za školou trávu, po cestě domů z jedněch sluchátek poslouchali The Who a hodiny si povídali o koncertech, které by chtěli navštívit. A taky se líbali během zeměpisu na záchodech. Spolu. Pořád ho při té vzpomínce brněly rty.

„Aha. To jsi mi neříkal."

„Tak ti to říkám teď."

„Myslela jsem, že bychom mohli jít na večeři. Tak hlavně doraz včas."

„Hm."

Matka se ještě jednou s neurčitým výrazem rozhlédla po synově doupěti a on si chtěl narvat sluchátka zpátky do uší, když ji znovu zaslechl. „Koukala jsem, že ti začala kvést ta růže."

Pousmál se. „Už předevčírem. Mám ji namalovanou." Zaštrachal mezi několika papíry na nočním stolku. Podal jí přehnutý papír s černobílým květem.

„Měl by sis tu uklidit," poznamenala matka poté, co si s pokýváním hlavy kresbu prohlédla, aniž by ji vzala do rukou.

„A ty bys měla zase odejít," navrhl s kyselým úsměvem.

Už se naučila nebrat si všechno osobně, proto se jen otočila na patě. Možná slyšela, jak na ni volá, aby za sebou zavřela. Možná a možná taky ne, tak jako tak na tom nezáleželo, protože za pár vteřin sebou na schodišti trhla, když se domem rozlehlo třísknutí dveří.

Nedokázal přesně říct, který den se probudil s pocitem, že do toho domu nepatří. Že ho vlastní matka nepoznává stejně tak, jako on nepoznává ji, že už se konverzace ve velké jídelně v přízemí netočí kolem jeho hodin klavíru, pokroků ve hře na kytaru ani oranžovo-růžových azalek, které zasadil do pravého rohu svého záhonu.

Dávno nebylo zahradničení tím, co je spojovalo. Ona se svým květinám věnovala dopoledne, on se ke svému botanickému koutku dostal až odpoledne po návratu ze školy. Nepamatoval si, kdy naposledy absolvovali společnou cestu do zahradnictví, byl si ovšem poměrně jistý, že se pohádali.

Stejně tak už ji nedokázal potěšit obrázky a dlouho nechápal, proč má na nočním stolku zarámovanou barevnou čmáranici z doby, kdy mu bylo asi pět, ale všechny vyzrálejší pokusy o kresbu, které připichoval špendlíky na korkovou nástěnku ve svém pokoji místo rozvrhu hodin a kalendáře, ji nechávají chladnou. Už nesedávala v křesle v hudebním salonu, když trénoval na piano, pouze se chodívala ptát, jestli opravdu hraje to, co mu učitel zadal. Jako by mu nevěřila. Jako by snad jeho nechuť k obleku a studiu klasické hudby na konzervatoři znamenala, že už ho hra na klavír otravuje. Jako by to mělo znamenat, že odteď už se bude jen potulovat po městě, poslouchat písně o drogách a proklínání matek a bude nad její postelí stát s nožem, až se jednoho dne probudí.

A tak s tím přestal. Skici květů a motýlů ze zahrady přehýbal a schovával do šuplíku nočního stolku, než si koupil deník s čistými, tlustými stránkami, aby měl jistotu, že už nikdy nepřijdou na oči nikomu kromě něj. Desky s notovými party z hudební školy už nenechával ležet na zavřeném křídle Petrofu v salonu s výhledem do zahrady; když chodil cvičit, vždycky si s sebou brával jen ty listy, které potřeboval.

Nikdy nedal najevo, jak moc to bolí, pouze si dával záležet na tom, aby ji při každé možné příležitosti chytal za slovo. Aby jí dokázal, že existuje další tisícovka důvodů, proč jej nenávidět. Aby si dokázal, že má další tisícovku důvodů, proč nenávidět ji.