Losing Game✔️

27. kapitola - prázdnota

Vzbudil jsem se až k večeru, kdy se domem rozléhaly jen hlasy všech, kteří byli přítomní dole. Zřejmě probíraly, jak to půjde dál a jakou naplánují obchodní strategii na příští rok. Bylo mi to jedno, jako cokoliv, co se honilo i venku za zavřenými dveřmi. Vlastně mi po probuzení bylo úplně všechno ukradené. Svět se stal černobílým, moje nitro zmrzlo a já fungoval jako stroj. Cítil jsem hlad a žízeň, ovšem vše, co mě přitom vždy provázelo, bylo pryč. Dýchal jsem, ale žádná vůně ve mně nedokázala vzbudit žádnou emoci. Připadal jsem si prázdný. Jako by ta ledovost vyhrála a vcucla vše, co mohla. Nasytila se mými pocity a emocemi. Připadal jsem si jako mrtvý. 

Hlava už byla lehčí, takže jsem po malých krůčcích sešel až dolů. Sice mě při každém namáhavém pohybu pohltila fyzická bolest, ale musel jsem ji překonat. Bylo to to jediné, co jsem cítil. Jen bolest. Když jsem se tedy ukázal pod schody v kuchyni, kde byli prakticky všichni, včetně rozjařeného Daniela, který hltal jejich předešlou konverzaci plnými doušky, vše zmlklo a v ten moment by bylo slyšet i dopadl jehly na podlahu. Dívali se na mě s překvapením jim známým, stejně jako já s lhostejností vepsanou v každém milimetru mého těla. Bylo mi to jedno. Absolutně vše. 

„Mám hlad," obeznámil jsem je se svou situací a netrvalo ani minutu, než babička vyletěla ze své židle a běžela ke kuchyňské lince. Jako by se kvůli mně mohla přetrhnout. Díval jsem se na otce, který se svým tchánem sdíleli pohled. Prostopášný zájem o to, co ze mě vyjde dalšího. 

Přešel jsem až ke stolu, kde jsem usedl vedle překvapeného Daniela a očekával přísun potravy. Aniž bych se ptal, pustil se otec do řeči. Vysvětlil mi to, co už mi řekla matka. Že se jednou stanu hlavní tváří Sullivanovského vína, díky tomu, jak jsem zvládl všechny úkoly. Obeznámil mě s tím, že po maturitě nastoupím do zaučující funkce a budu se starat o chod firmy společně s ním. Daniel bude něco jako má pravá ruka, přesně jak řekla matka. 

Obeznámil mě také s tím, jak se to celé uskutečnilo, zatímco jsem jako robot jedl a nevěnoval mu ani jediný pohled. Byl mi jako osoba lhostejný. Stejně jako všichni u stolu. Naplňovala mě jen prázdnota, nikde začínající, nikde končící. Připadal jsem si jako nekonečný vesmír, který nemá začátek ani konec. A přesně po jeho povrchu mě balila ledová krusta nezájmu. Ke všemu, co vyřkl. 

Dozvěděl jsem se, že Alan Hughes od své rodiny opravdu odešel. Ne však tím způsobem, jakým mě místní obeznámili. Odešel od nich za lepší prací a kontaktoval je pokaždé, když měl možnost. Trávili s ním prý tyhle vánoce. Ani mě to nepřekvapovalo. S otcem se seznámil, když pro mou zkoušku vyhlásil konkurz na IT technika. Když se můj otec dozvěděl, o koho se jedná, Alan vyhrál a dostal se do plánování. Byl to on, kdo vymyslel všechny úkoly, které pak prodiskutovával s otcem. Když se dozvěděl o tom, že do toho bude zapletený i Andrew, zdráhal se, ale jelikož mu to smlouva nedopřávala, nemohl ustoupit. To samé platilo o všech, kteří v tom jeli. 

Překvapení nepřišlo ani v momentě, kdy mi oznámil, že první úkol s propastí, byl jen jakýsi klam. Pode mnou opravdu zela díra. Byla však hluboká přibližně kolem dvou metrů a v ní bylo nějaké plátno, které mělo vypadat, že je jáma mnohem hlubší. Zlomil bych si nejspíš nohu či ruku, kdybych tam spadl, ale nic hrozného mi nehrozilo. Takže se mě nepokusili zabít. Co se týče paralyzátoru, ani při stupni pět by mi nijak závažně neublížil. Byla to jen hra s psychikou. Měla mě donutit přiznat Andrewovi barvu. 

Co pro mě bylo nemyslitelné, byl fakt, že Andrew, v ten den, kdy jsem slyšel jeho telefonát s mým dědou, chtěl z téhle hry ustoupit. Snažil se dědu přemluvit všemi možnými způsoby. Alan pak mému otci řekl, že Andrew nejspíš opětuje moje city, takže pro ně nebylo překvapení, když slyšeli jeho vyznání. Chtěl mi prý i sám říci, o co se tu jedná, ale porušil by pravidla a musel by zaplatit nemalou pokutu. Zničilo by to naprosto jeho rodinu. Zničilo by to rodinu každého, kdo by se vzepřel Sullivanům, kteří vždy dostanou, co chtějí. Nijak mě tahle zmínka nedonutila něco cítit. Ani dokonce při vyslovení toho jména. Ne. Byl jsem zkrátka prázdný.