Losing Game✔️

10. kapitola - bouře

Běžíme s větrem o závod k severní straně vinic, kde se utrhla plachta. Už z dálky se dá zahlédnout, jak v tom nepříjemném větru lítá a mlátí kolem sebe. Jsem zmrzlý až na kost, déšť prakticky ihned, co jsme vylezli z pergoly, smáčel mé letní oblečení a dostal se až k holé kůži. Oblečení ztěžklo minimálně o deset kilo a já mám co dělat, abych vůbec stačil Andrewovu a Jennině tempu. Zaostávám za nimi pomalu celý metr. 

Už z dálky slyším, jak jsou ostatní na místech a snaží se nějakým způsobem problém podchytit a plachtu přitáhnout zpět na místo. Dobíháme přesně v momentě, kdy se Chrisovi podaří zachytit jednu část plachty a usměrnit tak její pohyby. Ostatní se domlouvají křičením, protože přes burácení hromů nad námi není skoro nic slyšet. Docela se začínám bát, aby do nás jeden z těch blesků, které sviští po obloze, neuhodil. 

„Někam se ztratil kolík!" slyším křičet Lindu, která pomocí svítilny hledá obrovský dřevěný kolík. Tráva pod námi již nepřipomíná udusanou půdu, ale spíš bažinu. V blízkosti totiž není žádný kanál, kam by voda stekla a nejhorší na tom je, že to jistě bude mít nějaký negativní účinek na úrodu. Moje myšlenky momentálně patří dědovi a tomu, co na tu spoušť řekne, až ji uvidí. 

„Kde jsou kurva kluci z jižní strany?" zakřičí ten muž, co sdílí pergolu s Chrisem na západní straně. Sleduju, jak Chrisovi všemi silami pomáhá plachtu držet, aby se mu neutrhla. Andrew běží k nim a snaží se zachytit tu druhou, ale ta je na jeho výšku dost vysoko. I když vyskočí, oblečení ho stahuje dolů a vítr nabírá na síle. 

„Teče jim voda dovnitř," zakřičí Jenny v odpověď, která se snaží Lindě pomoct najít kolík. Já tu stojím jako solný sloup a netuším, co dělat. „Maj před pergolou takovou spoušť, že jsem na ně musela řvát přes celý širý okolí."

„Doprdele," zařve frustrovaně Andrew, když už druhý roh plachty skoro měl, ale díky poryvu větru se mu vysmekla a shodila ho na zem. Já se konečně rozhoupávám a jdu mu pomoci. Jsem o čtvrt hlavy vyšší, než on, takže bych mohl mít šanci plachtu zachytit. Ovšem s tím těžkým oblečením si stejně myslím, že ji moc dlouho neudržím. Navíc mám ruce jako dvě tyčky. Teď se teprve začíná ukazovat moje neschopnost. 

Přece jen však kývnu na Andrewa, který už je zase na nohou a skáče, co to jen jde. Mě mezitím napadne sundat ze sebe zmáčené triko, abych trochu ulehčil svou váhu. Odhazuji triko za sebe a nevšímám si svého společníka, který na mě kouká jako na boží zjevení. Dešťové kapky mi co každou chvíli kapají přímo do očí, ale to jde teď vedle. Vyskočím, co nejvíce to jde, ale ani tak nemám šanci plachtu zachytit. Vyskočím podruhé i potřetí, ale pořád nic. Navíc se začínám třást tou nesnesitelnou zimou, která mi prostupuje až ke kostem. 

„Mám nápad!" křikne na mě Andrew a sehne se dolů. „Vyskoč mi na krk!"

Dívám se na něj, jako na blázna a čekám, kdy vyprskne smíchy. Ovšem nic z toho se neděje a já bez dalšího přemýšlení přehodím nohu přes jeho záda a vyhoupnu se na jeho krk. S vypětím sil, které mu zbývají si i se mnou stoupne, zatímco nás oba začíná vítr bičovat z pravé strany. Natahuju ruce k plachtě a snažím se co nejvíc dávat pozor, abychom se oba nezřítili na zem. Těžkost mého těla je v tuhle chvíli do nebe volající. 

„Ještě kousek!" zařve Chris na mě a já se znovu bez výsledku natáhnu. 

Cítím, jak Andrew pode mnou zatíná všechny svaly, jeho zátylek je teď ostrý jako kámen a z jeho úst vychází namáhavé skřeky. To mě přiměje, abych se snažil ještě víc. Ruce si skoro vykloubím, když se mi konečně podaří ze vzduchu zachytit tu bílou zpropadenou plachtu, kterou uchopím oběma rukama tak silně, jak jen v tenhle moment dokážu.