Losing Game✔️

18. kapitola - souznění duší

„Panebože a jste v pořádku?" ptá se mě babička do telefonu, když ji oznamuji, co se stalo. Nenapadlo by mě jim zavolat díky tomu šoku, který jsem utrpěl, a který mi připomněl tu zpropadenou noc. Nicméně můj společník zachoval chladnou hlavu a vybídl mě, abych zavolal prarodičům, zatímco on se postará o to ostatní. První volal na hasičskou službu a policii, jimž nahlásil tu katastrofu. Následně, když dovolal, mě obeznámil, že dříve, než za tři hodiny se sem nedostanou, protože takových nehod mají za posledních půl hodiny bezmála dvanáct. Což znamenalo, že dříve, než po půlnoci se domů nedostaneme. 

Pak jsem se teprve dostal k tomu, abych zvedl telefon já a dal vědět svým prarodičům. Ti to zvedli takřka ihned a babička, jako by věděla, že se něco děje, mi zastřeným hlasem položila dotaz, zda se něco nestalo. Že měla zlou předtuchu. 

Často jsem slyšel, že starší lidé díky svým zkušenostem se životem, mají vybudovaný šestý smysl a dokáží rozpoznat, když se někde něco děje. Nikdy jsem tomu moc váhu nepřikládal, i když Elisa mě o tom mnohdy přesvědčila tím, že věděla o faktu, že se někde něco děje ještě dříve, než jí to vůbec někdo sdělil. Teď mě o tom přesvědčila babička a já začínám věřit, že je to skutečně pravda.

„Ano," odpovídám snad už podruhé. „Akorát se domů nedostaneme dříve, než po půlnoci, protože hasiči z okolí mají docela napilno."

Sleduji ve zpětném zrcátku, jak se jedno auto po druhém otáčí a vrací se zpět na rychlostku, zatímco my tu čekáme jako na boží smilování a spasení. Podívám se na Andrewa, který se zase napjatě dívá na plameny před námi. Díky houstnoucímu dešti jejich síla uvadá, nicméně už tu stojíme pomalu dvacet minut a oheň ještě úplně nezhasl, i když déšť nabírá na síle a taktéž i hromy a blesky. Kolik ještě takových spadaných stromů zvrátilo cestu domů někomu jinému? Nechtěl bych být v kůži těch hasičů, kteří se s tím budou muset poprat. 

„Pokud jste někde poblíž nějaké vesničky nebo hotelu, ubytujte se tam, neriskujte tu cestu," nabádá mě babička a Andrew zpozorní. „Co jsem koukala, bouře má v noci ještě zesílit. Děda jel zkontrolovat vinice, snad se jim povede pořádně utáhnout plachty. Vy dva na sebe dávejte pozor. Volal Andy už domů?"

„Ještě ne," odpovídám, když černovlas zakroutí hlavou. 

„Dobře," napětí v jejím hlase sílí. „Zavolám k Hughesovým domů a řeknu jim to. Vy dva neztrácejte čas. Nehodu jste nahlásili a víc tam čekat nemusíte. Pokud ráno budete chtít, přijedeme pro vás."

„To nemusíte," ozve se Andrew. „Auta se to ani nedotklo, takže brzo ráno přijedeme. Jsme blízko Runhillu, je tam jeden motel, tak se zkusíme zeptat, jestli maj volnej pokoj."

Telefon dám na hlasitý odposlech, aby slyšel, co babička odpoví a nemusel u toho natahovat uši. 

„Dobře, synku, dejte mi vědět, až budete v bezpečí," povzdychne si babička beznadějně. Vsadím se, že kdyby ona sama mohla, dojede pro nás ještě teď. Jenže bůh ví, jaká bouře je tam u nás a jak moc musí momentálně děda zápasit s plachtami. Vypadá to totiž, že je to ještě horší, než posledně. Není se však čemu divit. To teplo posledních pár dní bylo neúnosné a navíc ani jednou nezapršelo. Dalo by se říci, že bylo ticho před bouří. 

V podvědomí se začínám modlit, aby zrovna dnes žádný úkol od anonyma nepřišel. Představa toho, že bych v tomhle počasí měl riskovat život nad nějakou propastí je více, než nepříjemná. A moje šance na přežití by byly sakra malé. Snad není tak zvrácený, aby zrovna dnes napsal. 

„Dáme, babi, opatruj se," rozloučím se a když se ihned ozve odpověď a vypípnutí hovoru, mobil schovám zpět do ledvinky, přičemž se tázavě zahledím do jeho očí. Co teď.