Losing Game✔️

26. kapitola - matčina ledovost

Otevírám oči do ostrého světla slunce, které nad námi panuje silnou rukou. Proto oči zase zavřu a prsty si je promnu, přičemž si bolestivě strhnu ospalky. S dalším otevřením očí se natáhnu pro sklenici s limonádou, abych se pořádně napil. I když mám plný močový měchýř a budu si brzy muset dojít za pergolu, abych se nepočůral, sucho v ústech mě donutí tu sklenici vypít na ex. A když ji pokládám na stůl, dochází mi, že nikde nevidím Andrewa. A to ani, když otáčím hlavu ze strany na stranu a protahuji si tak krční svaly. 

Nejdřív si myslím, že šel nejspíš také vykonat potřebu, ale když nevidím ani jeho věci na pohovce, zmocní se mě znovu ten divný pocit. Teď jím mám obalené srdce, jako by se mi přes noc prolézal po těle, až našel ten správný sval. Zamračeně se podívám i pod pohovku, ale ani tam ty věci nejsou. Zdá se mi divné, že by odešel. 

Ani mi nedochází, kdy přesně jsem usnul, každopádně, když vstávám, mám rozlámané celé tělo z toho spaní na židli se založenými pažemi na hrudi. Muselo to být někdy, kdy jsem kontroloval novinky na google v sekci zpráv pod svým jménem. Nic tam nebylo a mně se tak klížily oči, že jsem nejspíš hned po tom vytuhnul. Pamatuji se však, že Andrew stál u dveří do pergoly a díval se ven. Prostál tam prakticky celou tu dobu, co jsem mu řekl o svém rozhodnutí. Jako by se připravoval na příliv všeho špatného. Vynesl jsem nad ním rozsudek. Nad námi oběma. 

Začnu si věci balit zpět do batohu, když uslyším zavrzání dveří, což mě donutí se k nim otočit. Předpokládám, že tam bude stát on anebo ti, co nás střídají. Když však vidím opálenou tvář svého bratra, jehož tvář lemují o něco delší a tmavší vlasy, než ty moje, ustrnu v předklonu a překvapeně se na něj dívám. Jeho pozitivní výraz mířený na mou osobu však nevěstí nic dobrého. Tenhle jeho výraz nevěstil nikdy nic dobrého. 

„Dobré ráno, bratříčku," pozdraví mě a vstoupí dovnitř, aniž by za sebou zavřel. Zvenku slyším docela spoustu hlasů, což napovídá, že všichni už jsou na nohou. A zřejmě se něco děje. Srdce mi poklesne až do kalhot. Nejspíš už moje fotografie obletěly celý internet, moje tvář je na všech denících, které ráno vyšly na novinových stáncích a moje jméno se stalo předmětem drbů po celých státech. 

Je to tady. Moje největší obava se naplnila. To je možná i důvod, proč tu Andrew není. Zřejmě to viděl a odešel dříve, než jsem se stačil vzbudit. Šel se schovat domů, než na něj celá vesnice bude pohlížet jako na toho největšího prasáka na světě. Možná však ani nešel domů, jestli tam byl jeho otec. A když jo, pak je nejspíš zbitý. Ta představa mě tak děsí, že na sucho polknu a narovnám se, zapomínajíc na všechny věci. 

„Co tady – tady děláš?" zakoktám se a obrátím k němu pomalu celou svou postavou. Přitom však neopatrně drknu do stolu a džbán s pitím se převáhne, přičemž zbytek obsahu se vylívá na zem. To je však můj nejmenší problém v tuhle chvíli. 

„Kdybys jen tušil, náš malý Jamie," přejde až ke mně, přičemž mě zaštípe na tvářích. A hned mi dochází, čí hlas jsem si pod tím anonymovým psaním představoval. Jeho. Ten sarkasmus a ironie. To nesmělé pošťuchování. Je to však nesmysl. Že by můj vlastní bratr tímhle počinem ohrozil podnik, na němž mu tolik záleží. Svou hlavu od něj rychlým úderem do jeho rukou odvrátím. „Měl bys jít co nejdříve ven. Čeká tam na tebe otec."

To překvapení, o němž anonym mluvil, opravdu přišlo. Nepěkné překvapení, kterého bych se rád zbavil, když Daniel obchází stůl a prohlíží si pergolu, jako by ji viděl poprvé, i když tu v mém věku byl taktéž. Jen na poměrně kratší dobu. A ani já tu nestrávím celé dva měsíce, jestli už otec přišel na to, co se mezi mnou a Andrewem stalo. Zhluboka se nadechnu a potlačím veškeré panické stavy, které se po mě sápají. Nohy mám jako z hliníku, na nějž působí oheň.