Losing Game✔️

12. kapitola - anonym

Útok mediálních monster jsem očekával už před týdnem, takže když se nic nestalo, byl jsem docela překvapený. Moment překvapení na mě nenechal však dlouho čekat, když čtvrtečního rána domem Sullivanů zalomcoval zvonek ohlašující zkázu. Byl jsem v kuchyni a pomáhal babičce připravovat snídani, když se rozhodla na zvonění reagovat a jít se podívat, kdo nás v tak brzkých ranních hodinách otravuje. Pro ni jistě bylo překvapením, že před domem stojí muž s batohem, míří na ní svým fotoaparátem a jen co se pořádně uvědomil, že se dveře opravdu otevřely, zblýsknul ji svým foťákem. 

Vychrlil na ni spoustu dotazů, nejméně jen deset o tom, kde právě teď jsem a jestli bych nemohl poskytnout interview. Babička stále vykolejená stála ve dveřích a zírala na muže jako na boží zjevení. Jediné, na co se zmohla, bylo zavolat dědu z horního patra, odkud přiběhl jako velká voda slibující odplatu za takové narušení harmonie. Spustila se výměna názorů, v níž vítězil na plné čáře děda a po upozornění, že pokud ten chlápek nezmizí, zavolá policii, debatu jednoznačně vyhrál. Já se celou dobu schovával za rohem a poslouchal, co se z toho vyvrbí. 

Samo sebou jsem počítal s tím, že mě prarodiče jen tak nedají, ale zarazilo mě, jak babička ztuhla ve dveřích a pořádně nevěděla jak má reagovat. Možná je to tím, že na tohle zkrátka není zvyklá. Je také dost možné, že za jejich časů, kdy firmu teprve zakládali, nebylo tak dotěrné spektrum, jako je to v dnešní době. 

Proto když spolu usedáme ke stolu a v domě panuje větší ticho, než normálně, se přemlouvám k tomu, abych se jí na to zeptal. Zdá se totiž, že je stále krajně vykolejená, i když se to stalo skoro před půl hodinou, kdy děda stačil obvolat něco, jako svoje místní mafiány, aby novináře z vesnice vyštípali. Nemluvě o tom, že už se starostou zařídil vše potřebné. 

Dochází mi, že můj pohyb teď jako obvykle bude krajně omezený, protože přece jen cestu na tak velkou vinici najde každý amatér, který už nějakou dobu dělá pro noviny. Budou teď předpokládat, že se budu zdržovat hlavně tam a budou ze mě chtít vypáčit doplňující fakta k tomu, co jsem už skoro před měsícem řekl o svém otci. Pitomá Danielova bouda. Kdybych na ni neskočil, mohl jsem si tohle léto užívat po svém bez řetězů. Můžu si za to ale sám. Nemám mluvit před lidmi, které vlastně ani neznám. 

„Babi," oslovím ženu sedící naproti, jíž se na tváři zračí jistá zamyšlenost. Když uslyší mé oslovení, zvedne hlavu od talířku s dvěma kusy rohlíku namazaným sýrem. „Jsi v pořádku?"

„Ale ano, jsem," odpovídá, když na ni s dědou koukáme jako na křehkou vázu, která se může kdykoliv rozbít. Stačí sebemenší nátlak. „Já jen, že tohle už jsem tu nezažila roky a přijde mi to jako by ten novinář narušil něco tady. Nechci, aby ses tu cítil špatně."

„Necítím," ujistím ji, protože kdyby se to stalo doma, otec by mě předhodil vlkům. Je to můj problém a také by mi rázně objasnil, že svoje problémy každý musíme žehlit sám. Že za nás to nikdo neudělá. Do téhle doby totiž ještě nevyšlo žádné oficiální prohlášení a to ani z mé strany a ani ze strany rodičů. „Je mi tu skvěle a jeden novinář mi požitky odsud nezkazí. Na to můžeš vzít jed."

Její vrásčitý obličej pročísne úsměv, který je však nějak beznadějný a vyplňuje veškeré mé zlé předtuchy. Jistě si také uvědomila, že mé celkové volnosti je konec a oni teď budou mít akorát o starost navíc. Když už novináři vytipovali ten správný dům, bude jen otázkou času, kdy už je děda nebude stíhat odhánět a oni se dopídí svého interview. Možná bych se tomu neměl vyhýbat. Třeba na to otec čeká. Až se tomu postavím a přestanu se schovávat. 

Nikdy jsem o tom vlastně takhle nepřemýšlel, ale když teď uvažuji logicky, dávalo by to smysl. Jsem dospělý člověk, co pyká za své osobní chyby. Měl bych se k nim postavit čelem a hledat fungující řešení. Možná není tak špatný nápad promluvit si s tím chlapem, poskytnou mu pár fotek a tím celou situaci uzavřít. Možná, že bych pak měl pokoj od toho všeho.