Losing Game✔️

16. kapitola - Andrewovo překvapení

„Zase nic," povzdychne si děda sedící u jídelního stolu a odhodí kartónový papír na stůl, na němž je binec. Babička se na něj zamračí a mně nezbývá nic jiného, než se usmívat. Je to za ten den, který uběhl od mého naivního hrdinství, první pořádný úsměv. Neustále jsem totiž myšlenkami někde jinde. „Zajímalo by mě, na jakým principu ty losy vyhrávají."

Babiččino čelo se ještě víc zkrabatí, nevšímajíc si mého smíchu, zatímco děda přes brýle propichuje kartónový papír na stole. Působí tak strašně komicky, že by byl hřích se tomu nezasmát. Snažím se nemyslet na to, co se dělo předevčírem v noci. Snažím se vytěsnit i tu zvrácenou hru, kterou se mnou anonym hraje. Dokonce ani nevnímám telefon, který mám na stole. Až přijde úkol, tak přijde. Možná bude horší, možná bude lepší, každopádně jsem si uvědomil, že nemá cenu se tím tolik zaobírat. Žiji jen jednou. A nehodlám se otáčet za faktem, že už jsem mohl být jeden celý den po smrti. 

„K čemu ty si ty losy kupuješ, proboha?" nevydrží to babička a položí svůj dotaz, když odfoukne binec na stole do dědova klína. To mě rozesměje ještě víc a dědovy koutky úst zacukají, když se na mě podívá. Vím, proč předvádí to, co předvádí. Chtějí mě rozveselit. Chtějí, abych působil tak, jako před tím, a pokud to oni chtějí, pak se jim posnažím jejich přání splnit. Dělá mě šťastným, když i oni jsou šťastní a pro jednou nemusí řešit žádné problémy. 

V tu noc mě Andrew donesl do chatky. Byl jsem tak vyšťavený a unavený, že sotva co jsme vstoupili dovnitř a Andrew mě uložil na pohovku, usnul jsem jako dudek. Ani ve snech jsem však neměl pokoj a to ani dnešní noc. Zdálo se mi v obou případech to samé. Jak se ten strom zlomil o několik desítek minut dřív a já se řítil do té bezedné propasti. Do samotného pekla. Nikdy jsem však nedopadl. V prvním případě jsem se vzbudil v momentě, kdy venku vycházelo slunce a Andrew podřimoval na židli u stolu. V druhém případě byla hluboká noc, měsíční světlo mi oknem proudilo do pokoje a já se snažil polapit dech. Zklidnit svoje rozvířené pocity a emoce. Znovu jsem usnul až kolem čtvrté a před chvílí, krátce po osmé, jsem se vzbudil a slyšel dole hrát písničky z rádia. 

„Je to moje zábava už od mládí," objasní ji, jako by to sama po těch letech nevěděla. „Nikdy nevíš, kdy se na mě napojí zlatá žíla a já zbohatnu."

„Jako kdybys ty potřeboval zbohatnout," vykulí na mě babička oči a s mírným poloúsměvem začne nevěřícně kroutit hlavou. „Starý bláznivý gambler tohle."

Panika z té noci mě ještě úplně neopustila a její účinky doznívají i právě teď, kdy se směju tak, až se za břicho popadám. Chrochtavý zvuk mého smíchu se rozléhá přes celou místnost a já tomu nemohu zabránit. Oči mi slzí a v břiše mám takové křeče, že jen čekám, kdy znovu budu zvracet. 

Když však vidím, jak se i děda s babičkou smějí, je mi mnohem lépe. Sice za ten nezastavitelný smích může zčásti panika, ale to neznamená, že v tuhle chvíli nejsem pobaven. Připadám si, jako bych požil nějakou psychotropní látku, po níž prostě nemůžu přestat. Když prvotní účinky odeznívají, snažím se zklidnit svůj dech a pravidelně dýchat, přičemž si stírám slzy z tváří. 

„Přinesu," chytne se babička za záda, když vstává, „nám něco k pití. Nějak mi z tebe vyprahlo v hrdle."

I mně bolí záda, a tak se narovnám, přičemž babička přechází k lednici, z níž vytahuje krabicový džus. Jedná se o obyčejnou bílou krabici, takže předpokládám, že do ni jen přelila svůj domácí džus z pravého ovoce. Až se vrátím domů, neumím si představit, že budu pít zase kupované limonády, džusy a tak dále. Všechno tady je mnohem živější, než ve městě. Kdybych měl na výběr mezi městem a vesnicí, vybral bych si vesnici a zůstal bych zde s prarodiči. Jenže i kdyby mi to prarodiče schválili, otec s matkou by to nikdy nedovolili. Mám své povinnosti doma, kterých se musím držet. Tak by zněla jejich odpověď. A při té myšlence mě pobavení opouští.