Losing Game✔️

24. kapitola - prostředníkova identita

S Andrewem jsme na stejné vlně vykročili z pokoje, rozhodnuti udělat, co bylo potřeba. Jeho pohled mě mátl stejně tak jako ta teorie, na kterou jsem už ráno přišel. Proč by mě můj děda chtěl vydírat? Nedávalo to smysl, protože jsem s prarodiči udržoval dobrý vztah. Zvláště těch šest týdnů, co jsem tu. Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc mi to mátlo hlavu a nebyl jsem schopný racionálně uvažovat, protože kdyby se na konci toho všeho ukázalo, že je to opravdu on, zlomilo by mě to natolik, že si nedokážu představit následky. Zřejmě bych z toho všeho skončil v blázinci, kde už vězím jednou nohou. 

Babičku jsme našli v obýváku, kterak kouká na televizi se zaníceným pohledem. Zřejmě běžela její oblíbená telenovela. Co mě však překvapilo, byla dědova přítomnost. Seděl v křesle, naprosto uvolněný a sledoval televizi, jako by se nic nedělo. To mě mátlo ještě daleko víc. 

Vyrušili jsme je zrovna v momentě, kdy běžela závěrečná scéna, po níž následovaly titulky a já začal rozmýšlet nad tím, jak to celé podám. Jak to podáme společně. Neměl jsem však co ztratit. Ta hra už byla v takovém proudu, že mě obrala o všechno, na čem mi záleželo. Elisu, tajení mých citů před Andrewem, energii, kterou jsem potřeboval. Kousek po kousku si brala i mé zdraví. Jediné, co se dalo ještě zachránit, byl rodinný podnik kvůli kterému to celé podstupuji. To a Andrewova reputace po vesnici a jeho neexistence v médiích. To byly dvě věci, na kterých záleželo nejvíce a zatím se mi je plněním úkolů dařilo chránit. Nebyla jiná možnost. 

Usadil jsem se na druhou stranu pohovky a poprosil, tedy hlavně babičku, aby mě ani Andrewa nijak nepřerušovala. To samé jsem naznačil i dědovi, který se na mě zamračil, podíval se na Andrewa tím zvláštním pohledem, jako by mezi sebou měli nedořešenou záležitost, a pak se napjatě opřel o opěrku křesla. Anonym napsal, že to mám říci babičce, ale nijak nenaznačil, že u toho nemůže být někdo jiný. Tudíž jsem se pustil do přiznání. 

Reakce prarodičů se s každou vteřinou a vysloveným faktem měnily. Ze starostlivého pohledu do nechápajícho a z toho zase do neuvěřitelného. Nevím, která z nich mi byla nejvíce nepříjemná, ale i přesto jsem pokračoval a Andrew mě doplňoval. Popsal jsem jim úplně všechno, protože tak to stálo v té zprávě. Detaily našeho sexu jsem samo sebou vynechal, ale i o tom se povrchně dozvěděli. Byla to ta nejtěžší část a právě u ní, jako by babička nedokázala uvěřit tomu, co slyší. Děda Andrewa zabíjel pohledem a to i přesto, že jsem mu řekl, že veškerá iniciativa vyšla z mé strany. Z mých signálů na jeho osobu. 

Andrew pokračoval mým přiznáním. Vynechal veškeré detaily ohledně detektoru lži a vymyslel si, že jsme hráli hru na pravdu a lež a já se k tomu přiznal, když na mě udeřil. To bylo prakticky celé. Já to zakončil tím, že jsme se rozhodli jim o tom říci, kdyby náhodou po vesnici jely klepy o tom, že to spolu táhneme, což byl naprostý nesmysl. Prarodiče to však nijak nevnímali a teď, když je už hodných pět minut ticho a babička si vyměňuje pohled s dědou, nevím, na čem jsme. 

Andrew sedí napjatě v druhém křesle a očekává nějakou reakci. Je připraven kdykoliv vystřelit z toho křesla a už se tu nikdy neukázat. I tohle anonym rozbil. Dědovu a babiččinu důvěru v Andrewa. Jak se sebou může vůbec žít, když ničí věci, které byly zaryté a neměnné? Jak vůbec může rozbíjet dlouho budované vztahy jen tím, že on to chce? Co je to proboha za člověka?

„Upřímně nevím, co bych k tomu řekl," ozve se děda a několikrát si odkašle. Jeho výraz je kamenný a nedívá se ani na jednoho z nás. Svůj pohled upřel do stolu. „Snad jen to, že jste dospělí a vy sami víte co děláte." Zvedne svůj zrak a podívá se na mě. Je to tvrdý pohled. Bez špetky soucitu. „Myslel jsem si o tobě, Jamesi, že jsi mnohem rozumnější, než jakýkoliv puberťák, ale asi jsem se zmýlil," vyřkne slova, která mě zabolí. Nehledě na to, že mi poprvé řekl jménem tak jak zní. „Uvědomuju si, že jsem ti řekl, že si můžeš dělat co chceš, ale nikdy by mě nenapadlo, že to pojmeš tímhle způsobem. Čekal bych to od Daniela, ale od tebe ne. A co se týče tebe, Andrew," stočí svůj pohled na černovláska, jehož orosené čelo napovídá, jak je nervózní, „po tom, cos tady navyváděl v předešlých letech jsem si myslel, že ses konečně uvědomil, ale asi ne. Zklamal jsi mě."