Losing Game✔️

17. kapitola - osud

Blíží se skoro k večeru a Andrew nás zavezl do blízké herny, která byla kupodivu skoro prázdná. Stačili jsme projít skoro všechny atrakce, které se zdály přijatelné, ovšem i z nich byl můj žaludek jako na vodě a když chtěl Andrew zkusit i neskutečně velkou šílenou atrakci se čtyřmi sedačkami, které se vznášely ve vzduchu, rázně jsem zamítl. Místo toho jsme si dali cukrovou vatu, chodili uličkami a koukali po cetkách v různých stáncích. V jednom jsme si obstarali dva odznáčky odvahy, úplně stejné. Andrew mi sdělil, že za poslední tři roky se tolik nepobavil, jako právě v tento den. Já se takhle nepobavil za celý život, ale to jsem mu neměl v plánu říct. Nechtěl jsem kazit tu atmosféru. 

Napětí mezi námi, jako by vymizelo a teď, když sedím naproti němu u stolu a láduji se hamburgerem, mi začíná docházet, že tímhle dnem se moje city k němu ještě utužily a zakořenily v mé oběhové soustavě. Jeho jméno, úsměv, oči i jeho mluva teď proudí mými žilami společně s krví, pumpují mým srdcem. Zamiloval jsem se do něj tak, jak popisují všechny romantické knihy, které jsem kdy přečetl. Jako ve všech romantických filmech. A také vím, že už se to nedá vzít zpět. Nic z toho. 

Všechna ta touha, jíž se nedokážu zbavit, je jako nabíječ síly a zároveň, jako by tu sílu zase přejímala zpět k sobě. Cítím se oslabený pokaždé, když se na mě podívá, usměje či promluví. Jako by byl středem celého mého vesmíru. Občas se dokonce přistihnu, že ani neposlouchám co říká, jak moc zabraný jsem do všech těch pocitů, které mnou hýří. Nic podobného jsem nikdy nezažil. A je vtipné, jak se z obyčejné tělesné přitažlivosti může vyklubat něco tak silného a nezvladatelného. Neusměrnitelného.

Nedaleko od nás se ozve písknutí od party mladíků, kteří hrají bowling. Smějí se a jsou velmi hlasití. Oba k nim stočíme své pohledy, ale jen na pár vteřin, když se na mě Andrew potutelně otočí a usměje se. 

„Kde jsi vzal vlastně auto?" zeptám se na otázku, která mi celou dobu leží v hlavě. Pokud měl po celou tu dobu auto, proč se na vinice prostě a jednoduše nedopravil, ale šel pěšky? Chápu, že je asi zvyklý chodit, ale ušetřil by tím spoustu času a energie, kterou by pak mohl využít k práci. Čímž zase nechci naznačit, že svou práci odbývá či nezvládá. Ba naopak. Děda si ho nemůže vynachválit a to samé babička. 

„Je táty," odpovídá a usrkne kolu ze svého kelímku. „Řekl jsem mu, že bych ho na dnešek potřeboval půjčit kvůli kámošovi v nesnázích. Táta si potrpí na to, když udržuju dobrej vztah s lidma a hlavně dokáže ocenit to, když se svým kámošům snažím pomoct. Je to kretén, ale na tohle je správnej."

To je snad vůbec poprvé, co rozvedl řeč na svého otce. Možná, že se mi po celou tu dobu chtěl nějakým způsobem otevřít, ale jen nevěděl jak. Také jsme na to ani neměli moc času. Před týdnem jsme se jeden druhému vyhýbali. Možná, že si stačil utřídit myšlenky a uvědomit si, že mi může věřit. Kdo ví, co se odehrává v jeho hlavě. 

„Nemáš s ním moc dobrý vztah," zkonstatuji, neptám se. Očekávám však, že to nějak rozvede. Chci slyšet jeho pohled na věc. Možná, že se z jeho úst dočkám i nějakého toho vyprávění o Alanovi a jak on vnímal to, když od nich odešel. Bude vnímat jako zradu, až odjedu já? Nesmysl. Všichni ví už od začátku, že na konci srpna po mně zbudou jen vzpomínky. Snad na mě budou vzpomínat v dobrém. 

„S tátou?" zvedne obočí a odstrčí prázdný tác s pomačkanými papíry od jídla. „Ne, nemůžu ho ani vystát. Tolerujeme se jenom kvůli mámě. Kdyby nebylo jí a Chrise, umlátil bych ho do země."

Sklopím pohled k dřevěné desce stolu v momentě, kdy se ti kluci od pásu číslo jedna otáčí a ukazují si mým směrem. I na pouti se někteří lidé otáčeli a koukali na mě. U některých mi dokonce přišlo, že si mě i fotí. Úděl toho být mediální tvář. Ale nedivím se, když před pár dny byl můj obličej na hlavní obálce slavného týdeníku.