Losing Game✔️

1. kapitola - předsudky stranou

Borůvkový koláč, po němž se mi sbíhaly sliny, jen co jsem vstoupil do domu, chutnal přesně tak, jak moje chuťové buňky očekávaly. Připomněl mi Elisu a já se musel ptát, co vlastně teď bude dělat, když nebude mít o koho se starat a koho hlídat. Na malou chvíli mě přepadl i amok, že by ji otec mohl vyhodit. Mohl by to použít proti mně a tomu, co jsem mu provedl. Jako další z jeho trestů, který by mě zasáhl přímo do srdce. Pak už bych neměl vůbec žádný důvod vracet se domů.

Snažil jsem se ty myšlenky však zaplašit a vychutnával si ten skvělý pokrm doplněný o po domácku vyráběný džus z toho nejlepšího ovoce. Přišlo mi to celé tak strašně obyčejné na lidi, kteří svůj život zasvětili do velkého byznysu, ale nepřišlo mi to hodno zmínky. Byl jsem naopak rád, že se chovali, jako by nebyli zakladatelé Sullivanského vína, které se těší oblibě po celé zeměkouli a moje rodiče dostalo tam, kde teď jsou. Že jsou z nich jedni z nejznámějších podnikatelů v celých státech. Když jsem si tak prohlížel bezstarostnost v obličejích svých prarodičů, přišlo mi to až nesmyslné, že nic z toho, co dokázali, jim nestouplo do hlavy. Člověk by čekal alespoň trochu arogance z jejich chování. Ale ono vůbec. A o to víc jsem pak dokázal zklidnit svoje poplašené myšlenky. 

Po té, co jsem dojedl ten lahodný pokrm, mě babička vzala do horního patra domu a nabídla mi na výběr ze dvou pokojů. Jeden byl prakticky hned vedle jejich ložnice a vypadal velmi spoře. Jen jedna velká postel, s televizí a menší komodou u vstupu. Nábytek vypadal jako z dob minulého desetiletí, což se mi líbilo. Ovšem když přišlo k podkrovnímu pokoji, měl jsem jasno, kde chci léto strávit a kde si to chci zařídit podle sebe. 

Podkrovní pokoj byl sice o čtvrtinu menší, než ten předešlý, ale to, jak vypadal, mě jen utvrdilo ve výběru. Skosená zeď, na níž se vyjímalo jedno okénko, propůjčovalo místnosti dostatek světla. Veškerý nábytek, ať už menší skříň u vstupu, stolek pod televizí, nebo i postel, byl z lakovaného dřeva, stejně jako parkety na podlaze. Zdi byly vymalovány jemně krémovou barvou, která místnosti propůjčovala záři denního slunce, jež se od nich odráželo. A dva malé koberečky v tmavě hnědé barvě, které se vyjímaly z každé strany postele, jen dodávaly na útulnosti pokoje. 

Babička mi sdělila, že věděla, že si vyberu tenhle, takže ho pro mě zútulnila. Dala si s tím prý práci včera večer, na což jsem ji odpověděl, že si neměla dělat starost, že bych se o vše postaral sám. Také mě překvapilo, když jsem prakticky za korálkovým závěsem našel svou vlastní koupelnu. Myslel jsem si, že po schodech budu muset vždy sejít do patra, abych vykonal potřebu, ale ani náhodou. Mám tu vše co potřebuji. 

S vypětím sil jsem vytáhl kufry do pokoje a začal si ho zútulňovat podle sebe, zatímco babička šla připravovat jídlo k večeři a děda šel vyprovodit Ryana, kterého jsem vůbec nepoznával. S dědou se při koláči dal do konverzace, z níž jsem tedy nerozuměl moc, ale zjistil jsem, že Ryan u Sullivanovic obchodní firmy pracuje bezmála dvacet pět let a dříve pracoval právě pro dědu. Působili spíš jako staří známí přátelé, nežli nadřízený a zaměstnanec. A takový vztah se mi líbil. Když se normální lidé nemuseli bát o své zaměstnání a navíc si v něm udělali i přátele. Dá se říct, že po nástupu mých rodičů se z vinařství stala diktatura. Sám i děda to popisoval podobně, když došla řeč právě na mé rodiče. 

Vyskládal jsem si oblečení do té menší skříně u dveří, nahoru umístil menší cetky, které jsem si sebou přivezl a do nočního stolku pak schoval laptop, nabíječku na mobil, léky na astma, balíček s propiskami a jedinou knihu. Doufám, že si ji někdy budu moci vzít navečer ven, třeba k nějakému tomu opékání a jen tak si číst. Ta představa klidného večera při menším ohni byla více než lákavá. Došlo mi přitom, že jsem si sem vlastně přijel odpočinout a ne odpykávat si trest. Vnímal jsem to, jako by mě rodiče vyslali na dovolenou, což tento výlet bezpochyby je.