Losing Game✔️

9. kapitola - výbuch

Dřepět na sedačce před televizí, u toho ujídat chipsy a užívat si klidného letního dne je vždy nejlepší aktivita. Doma to většinu času provozuju jen tehdy, když nikdo není doma. Ano, v mém pokoji je televize, ale spíše na okrasu, protože ji po většinou nijak nepoužívám. Raději si zapnu televizi ve velkém a neosobním obývacím pokoji, v němž se to hemží jen bílou barvou, připravím si chipsy či popcorn a při sledování filmů ujídám, co mi jen žaludek stačí. Funguje to na odreagování se a odvedení pozornosti od všedních problémů. 

Teď však leží miska s chipsy na stolku přede mnou, v televizi dávají nějakou komedii, ale já jsem myšlenkami úplně někde jinde. Přesněji řečeno stále ještě u toho momentu, kdy jsem málem podlehl mé vášni. Teď, když nemám čím zaměstnat mysl ani tělo, se mi veškeré detaily z té veselky zobrazují podrobněji. To, jak mě pevně držel a nechystal se nijak pustit. To s jakou vervou se jeho rty praly s těmi mými o nadvládu. To, jak se v jeho očích zračil neskutečný chtíč plný vášně. Nic z toho jsem si ten večer neodnesl domů, ale i tak to je, jako bych teď před ním stál a díval se na něj. Srdce mi u toho buší jako splašené. 

Neviděl jsem ho dva dny. Podle ostatních odjel na doučování do vedlejšího města, protože propadl a nehodlá si zkazit maturitní ročník na státní škole. Dva dny jsem strávil bez něj a nevidět ho je to samé, jako kdybych přišel o ruku. Říkal jsem, že se od něj budu držet dál, takže je to prakticky skvělé, že je pryč, jenže já se cítím mizerně. A zatraceně nedokážu říct proč. 

Děda mi dnešní den nechal volný, protože kruhy pod mýma očima už bijí každého do očí. Moje světlá pleť je zkrátka nedokáže nijak sama zamaskovat a i když se necítím nijak zvlášť unavený, moje oči tvrdí pravý opak. Kéž by tak neudělal a dal mi nějakou práci, abych nemusel myslet na něj. Na zpropadeného Andrewa Hughese. 

Frustrovaně se natáhnu po dálkovém ovládání a začínám bezmyšlenkovitě přepínat kanály. Jeden po druhém, aniž bych vnímal, co v nich vlastně běží. S každým cvaknutím knoflíku mi vytane další podrobný detail z toho večera. Jak pak další hodinu seděl u stolu a snažil se respektovat moje rozhodnutí. Už se mi nepodíval do očí a bylo to, jako bych pro něj vlastně přestal existovat. Jak se od nás nakonec odpojil a šel si povídat s nějakou dívkou na baru. Alespoň jsem se tímhle gestem přesvědčil, že mu nejde o nic jiného, než jen o sex. 

Otázkou však je, o co jde vlastně mně? Nejsem zralý na vztah, to by řekl každý, kdo mě alespoň trochu zná. Já sám se pořádně neznám natolik, abych si věřil v tom někoho mít. Jenže zase nechci jenom sloužit jako přítel s výhodami. Pro něj ne, protože nějaká část mě si uvědomuje, že za ten týden a čtvrt se mi dostal pod kůži rychleji, než by bylo zdrávo. 

„Tak co jsi vybral?" vstoupí do obývacího pokoje babička a v rukách nese talíř s nakrájeným borůvkovým koláčem s drobenkou, který provoněl celý dům. Jindy by se mi sbíhaly sliny, ovšem dnes mám v ústech jako v polepšovně. Připadám si, jako bych byl drogově závislý. Na něm. 

Nejstarší ženská Sullivanová postaví talíř doprostřed skleněného stolu, přičemž odsune umělohmotnou vázu s neživou květinou do postranní a hupsne na pohovku vedle mě. Její vřelý úsměv je jako dobíječ energie. Kéž by tak tím úsměvem dokázala pozvednout i mou pochmurnou náladu. Kdo ví, třeba se jí to povede. 

„Nějak nemůžu těm filmům přijít na chuť," přiznám. „Ať zkoumám kanál za kanálem, tak nikde není nic, co by mě zaujalo."

„To nevadí," mávne rukou babička. „Stejně je na koukání na televizi moc teplo. Jak to vlastně, že sis něco nedomluvil s ostatníma? Co jsem koukala, tak se s tebou přátelí moji oblíbenci, za což jsem moc ráda."