Losing Game✔️

25. kapitola - divný pocit

Alan Hughes. To jméno mi správně mělo ležet v hlavě a nedat mi spát, ovšem on nebyl ten z bratrů, na kterého jsem myslel až do třetí hodiny ráno. Ne, myslel jsem na Andrewa a jeho naprosto bílý obličej zbavený veškerých pocitů. Tedy kromě neskutečného šoku, který zpočátku otřásl i mnou. Když jsem si však spojil jednu a jednu, o něž v této anonymově hře jde, došlo mi, že je to jen chyták na samotného Andrewa. Jakou náhodou se objeví jméno jeho ztraceného bratra ve hře, kde jde především o můj krk? Je to nesmysl, aby se zčistajasna objevil člověk, který se rozhodne mě vydírat a jako úplnou náhodou se do toho připlete člověk, který Andrewovi zasadil největší ránu! Je to nepravděpodobné a to jsem se Andrewovi snažil říci, když se bezvládně posadil na mou postel a civěl do dřevěných parket. 

Vypadal, jako by neposlouchal. Opakoval jsem stále dokola, že to nemůže být pravda, že takové věci se zkrátka nedějí. Jenže on nevnímal. Nechtěl. A tak jsem se posadil vedle něj a jemně ho hladil po zádech. Netušil jsem, co v takové situaci dělat. Nikoho jiného, kromě Elisy, jsem nikdy utěšovat nemusel a v jejím případě hrál roli především vztek na mého otce. Teď jsem spíš soucítil s jeho čerstvě znovuotevřenou ránou z minulosti. Neuměl jsem svůj soucit dát však tak najevo, jak bych chtěl a nejspíš proto černovlas vyletěl z mého pokoje jako neřízená střela bez jediného pozdravu. 

Nešel jsem za ním, protože s tímhle démonem se musel poprat on. I když nevěřím tomu, co anonym napsal, stejně to v jeho osobě roztrhalo stehy, které se tam stačily usadit a ránu zacelovat. Jednu věc jsem však pociťoval stále jasněji a jasněji. Nenáviděl jsem anonyma za to, co nám prováděl. Nám oběma. Po tom prvním úkolu se skoro všechno točilo spíš kolem psychiky. Dokázal zahýbat našimi myslemi tak, jako ještě nikdo jiný před tím. Tedy, alespoň s tou mou, která vytvářela teorie a snažila se je potvrdit či popřít. Nenáviděl jsem toho zmetka. Přál jsem si jeho okamžitou smrt, což bylo vůbec poprvé v mém krátkém životě, kdy jsem někomu doopravdy ze srdce přál krutou smrt. 

Spánek se dostavil až po třetí hodině a já upadl do příšerného snu plného vydírání a krvavých stop po vraždě. Nemůžu si přesně vybavit, co vše se stalo, ale vím, že na konci toho snu v něm byli všichni. Děda, babička, Andrew a jeho parta, rodiče a Daniel. Všichni s rukama od krve a otec držel něčí srdce. Díra v mé hrudi mi pak prozradila, že to srdce kdysi patřilo mě. Ale že i bez něj mohu přežít. 

Vzbudil jsem se krátce po deváté do tichého domu, což bylo nezvyklé. Po ranní hygieně jsem se převlékl a vydal se podívat dolů jen abych zjistil, že dům byl naprosto prázdný. Na lednici visel akorát vzkaz, že z Runhillu přišla naléhavá prosba o pomoc, a tak se prarodiče vydali tam. A že v troubě najdu zapečené těstoviny ze včerejšího dne. Povzdychl jsem si. Doufal jsem totiž, že uvidím dědu a budu s ním moci probrat situaci, v jaké se náš vztah vnuka s dědečkem nachází. Třeba babička dokázala změnit jeho názor, ale nepřikládal jsem tomu zrovna velkou naději. 

Vykašlal jsem se na veškeré jídlo a vydal se zpět do mého pokoje pro mobil. Potřeboval jsem se ujistit, že tam žádná další zpráva od anynoma nepřišla. Překvapení na sebe však nenechalo dlouho čekat, když jsem rozsvítil dotekem displej, abych se podíval. Zpráva tam opravdu stála. A nepatřila nikomu jinému. Chvíli jsem doufal v Elisinu odpověď. Bezvýsledně. 

Ve zprávě stálo jen to, že dneškem vše skončí. Buď mou prohrou anebo výhrou. Že bude záležet jen na mě a mé volbě. Mém rozhodnutí. Kupodivu jsem nebyl vystresovaný. Spíš jsem se nemohl dočkat. Ať už to totiž bylo cokoliv, chtěl jsem, aby to bylo za mnou. Potřeboval jsem se těch těžkých otěžů zbavit nadobro. Ať už tak či onak. Tlak kladený na mou osobu s každým dnem byl nesnesitelnější. Už se to zkrátka nedalo ustát a já si poprvé přál, aby tu byl otec a vysekal mě z toho všeho ven. Z celé té gilotiny, která mi měla useknout hlavu. Popravit mě.