Losing Game✔️

22. kapitola - provinilost

Před očima mi běží každá vzpomínka, kterou si v tuhle chvíli dokáži vybavit a je spojená s Elisou. Nazlobenou Elisu, když jsem jako sedmiletý kluk rozsypal po svém pokoji tři pytlíky bonbonů, které jsem měl jako cvrnkající kuličky. Smutnou Elisu, když zjistila, že její nejstarší dceři našli metastázi. Šťastnou Elisu, když se dozvěděla, že její syn se vyléčil z astmatu. Každou vzpomínku, kterou s ní mám, si opečovávám jak nejlépe umím, protože ona jediná věděla, na jakou notu uhodit, aby mě přiměla poslouchat. A když jsem potřeboval, vždy mě vyslechla. 

Byla vlastně i první osobou, která mě donutila se zamyslet nad tím, co dělám špatně a proč tomu tak je. Díky ní jsem si uvědomil, že v Danielovi nemusím mít vzor, protože není nikterak dobrý. Díky ní jsem objevil svou ledovou masku, kterou jsem mohl spustit jen před ní. Ona mě vedla životem tak, jak mě správně měla vést má matka. Jak už jsem na začátku řekl, to ona je mou pravou matkou. Ona mě vychovala a formovala křivky mého chování. Ona jediná dokáže doteď prohlédnout plně za bariéry a zná i ta nejmenší tajemství.

Sedím u stolu a koukám na hodiny. Zbývá mi posledních sedm minut na to, abych se rozhodl, jak budu konat. Nechce se mi to udělat. Uvnitř cítím, že to nemůžu udělat, protože ji tím zničím. Je to její jediná práce. Práce, na kterou je zvyklá, a za kterou dostává plat. Je skvělá v tom co dělá a i když je ostuda mít v osmnácti chůvu, už dávno to tak neberu. Pokud bych se v noci bál, věděl bych které číslo vytočit. Věděl bych komu zavolat, aby mě utěšil. A kdyby tu byla, jistě by mi pomohla najít cestu ven. Povzdechnu si. Další minuta v tahu. 

Vjedu do kontaktů a nacházím číslo otce. Můj palec se nad tím jménem zasekne. Vím, že není jiná cesta k ochránění Andrewa a rodinného podniku. Vím, že neexistuje jiný způsob, jak se vyhnout komplikacím. Tím ale popřu vše, co jsem ji kdy slíbil. 

Když ji otec chtěl na začátku roku vyhodit, dal jsem mu ultimátum, že vyzradím veškeré obchodní tajemství našeho podniku a že způsobím takový skandál, že vše půjde do kopru. Všechna ta léta snažení a těžké dřiny. Podkopl bych celé rodině nohy. I když jsem to samozřejmě nemyslel vážně, ale otec si myslel, že ano. Proto Elisu nevyhodil. Když si balila věci v šatnách pro zaměstnance domu, jen tak tak jsem se udržel, abych ji před ostatními služebnými nepadl kolem krku. Tenkrát jsem ji však přede všemi řekl, že nenechám nikoho, aby s ní zacházel jako s kusem hadru a kdokoliv bude mít problém s ní, bude mít problém i se mnou. Slíbil jsem jí, že nenechám otce, aby ji připravil o práci a mě o tak skvělou parťačku. 

Znovu polknu a snažím se zahnat horké slzy, které se mi derou do očí. Dech se mi neskutečně klepe a dýchání přes nos v tento moment nepřichází v úvahu. Cítím se, jako bych se zavodňoval. 

A ačkoliv mě nakonec bude jediná žena, která mi kdy byla matkou, nenávidět, musím to udělat. Je to dvě proti jednomu. Ochrana Andrewa a let těžké dřiny mých prarodičů versus ochrana práce jedné ze služebných. Olíznu si suché rty a nekompromisně vytočím otcovo číslo. I když je tak pozdě, mám jistotu, že to zvedne. Vždy zvedá všechny hovory nehledě na hodinu, místo či s kým je. 

Proto se nedivím, že po druhém zazvonění to zvedá s docela nepříjemným tónem hlasu. 

„Co se děje?" zeptá se napruženě. Z té jediné otázky poznávám, že má v sobě minimálně tři plné sklenky whiskey a nepohodl se opět na něčem s matkou. Jako obvykle. 

„Nemám moc času, tati," oznámím mu, když na mě Andrew ukazuje čtyři prsty, což znamená, že do splnění úkoly zbývají čtyři minuty. „Potřebuju jen, abys Elise vzkázal, že mi to je líto, ale jejích služeb již nebude potřeba."